Když jste před dvanácti lety končila olomouckou filozofickou fakultu, točila se vaše diplomová práce okolo Jiřího Suchého, proč?
Ta práce nebyla speciálně o Jiřím Suchém. Měla název Současná humoristická poezie. A kromě Suchého jsem tam rozebírala poezii Jiřího Žáčka, Přemysla Ruta, Jiřího Dědečka. Bavilo mě to.
Mluvila jste při psaní i s Jiřím Suchým osobně?
Ne, on netušil, že někdo něco takového někde v Olomouci píše.
Leona Machálková
A neměla jste pak za pár let u konkursu do Semaforu protekci?
Narodila se 24. května 1967 ve Zlíně.
V Přerově vystudovala gymnázium, v Olomouci Filozofickou fakultu Univerzity Palackého.
V roce 1990 odešla do Prahy, o rok později uspěla u konkursu do divadla Semafor. V roce 1993 se dala na dráhu muzikálové zpěvačky, účinkovala například ve West Side Story, Jesus Chris Superstar, Dracula, Mise. V současné době hraje titulní ženskou roli v představení Monte Cristo.
V roce 1996 byla nominována na Výroční hudební cenu Akademie české populární hudby v kategorii Objev roku, loni pak v kategorii Zpěvačka roku.
Leona Machálková je svobodná, bezdětná.
To nikdo nevěděl, fakt.
A řekla jste mu to pak?
Řekla, asi tak po dvou letech mého působení v Semaforu. Ale ani neprojevil zájem si to přečíst.
Mrzelo vás to?
Ale to víte, že trochu ano... Ale on měl ve Zlíně fanklub, samé ženy ho tvořily, a ty o tu práci měly obrovský zájem, šla z ruky do ruky. Jinak ale té diplomce nepřikládám žádnou váhu. Vždyť to byla práce dvaadvacetileté holky, která se vyjadřuje k dílu mistrů. Ale je fakt, že jsem za to dostala jedničku, což byla moje nejlepší známka u státnic.
Z TRŽIŠTĚ ZA PÁR STOVEK
DO SEMAFORU ZA PÁR STOVEK
Který to byl den, kdy jste si řekla: jdu do Prahy?
To nebyl den, to byl takový delší rozhodovací interval. Rodiče mi vždycky dopřávali volnost rozhodování. Ale takovéto: co z životem, to bylo tenkrát dost jiné. Všichni v naší rodině měli občanská povolání, kdy věděli, že budou v práci od-do a že za ni tehdy a tehdy dostanou tolik a tolik zaplaceno. Teď třeba vím, proč táta těžko nesl, když ho po letech propustili z přerovských strojíren. Ztratil tu obrovskou jistotu. I já jsem s takovou jistotou koketovala. Se stálým příjmem, třeba i otravným šéfem. Jen proboha nic moc neriskovat. Ale můj tehdejší přítel mě přesvědčoval o opaku. Tvrdil, že i v Praze máme vidinu nějakého výdělku, měli jsme dojednané hraní po jazzových klubech, po tržištích za dvě tři stovky za vystoupení.
Na tržišti? Tak jste v Praze začínala kariéru?
Náhodou na tom tržišti to bylo největší rito, třeba i pět stovek za vystoupení! Hráli jsme uměleckým kovářům a truhlářům takové ty staropražské a žižkovské písně. A mě to bavilo, ale hlavně jsem šla s tím mužem, kterého jsem obdivovala a milovala. Vždyť já měla dokonce nabídku jít učit na přerovské gymnázium! To byla hrozná čest! Ale pak ta muzika vyhrála. A řekla jsem si: když už tu kytku přesadit, tak rovnou do Prahy.
To byla náhoda, že jste do Prahy odešla těsně po revoluci?
Ano. Já jsem v červnu 1990 promovala, pak krátká dovolená s rodiči - a šup do Prahy. Poměrně rychle jsem tady získala nějaké kontakty, ten nejdůležitější byl Jana Koubková, která mě uviděla jednou v Malostranské besedě a poslala na konkurs do Semaforu.
V Semaforu jste měla konečně nějakou tu finanční jistotu...
No moc ne. My jsme třeba nikdo neměli klasické angažmá, spíš jsme byli najatí na to které představení. Tím pádem zkoušky byly zadarmo, představení bylo tak za dvě stovky, a když bylo vyprodáno, tak čtyři.
Takové tržní hospodářství.
Jo, podle toho, kolik se vybralo za lístky. Ale pak jsem se vypracovala až na tisíc korun. Za večer. A to už byl slušný výkon.
Ale pak vás zlákal muzikál. Ale co by bylo, kdyby nebyl?
S muzikálem jsem začala - bylo to představení Jesus Christ Superstar - ještě za dob účinkování v Semaforu. Hrála jsem v company muzikálu v podstatě každý večer, a do toho jsem si střihla dvě tři představení měsíčně v Semaforu.
Company říkáte čemu?
To je sbor. V Ježíšovi byla jedna ženská role a pak sbor. Ale taky jsme si tam krásně zazpívali.
A kdyby tehdy muzikály do Čech vůbec nepřišly, co byste dělala?
No co bych dělala? Asi bych hrála někde v divadle! I když... Bůh ví, jak by to bylo. Já mám totiž takovou šílenou povahu, že na lichotky a úžasné nabídky k práci řeknu takové bláboly... Například s panem Menzlem. Poznali jsme se během Jesus Christ Superstar a jednou po představení jsme si šli sednout na kafe. On říkal: já ty muzikály nemám tak rád, vás je na to škoda, já bych vás viděl v takovém Vinohradském divadle. No a moje odpověď zněla: Ále tam je šikovnejch lidí dost, ne?
Je to povahou nebo ostýchavostí holky z Moravy?
Asi obojím. Neuměla jsem reagovat na různé nabídky, neuměla jsem komunikovat s důležitými lidmi. Neměla jsem takovou tu drzost, čekala jsem, co na mě zbyde. Taky proto možná u mě ta kariéra v první půlce devadesátých let nešla tak rychle. Než jsem se vždycky rozkoukala...
SPISOVNÁ ČEŠTINA - ZNÁMKA LUXUSU
Vy jste se od začátku příchodu do Prahy živila mluveným nebo zpívaným projevem. Neměla jste problém s přízvukem, s některými moravskými slovíčky?To mám dodnes. Když se trochu rozčílím, tak skončím do "moravštiny", a už to jede! Já si doteď neuvědomuju, že některým slovíčkům tady prostě nerozumí. Třeba nazouvákám na nohách... Ale v divadle mi to tolerovali a trpělivě mě opravovali.
A nevadilo vám to?
No když se mi moc smáli, tak ano. To jsem se rozčilovala a říkala: kdybyste se slyšeli vy, jak zpívátéé! Taky to není spisovnééé! No tak to víte, to byla pro ně hrozná legrace.
Taky jste nějakou dobu byla moderátorkou rádia Evropa 2...
Tam ale zase šlo o jiný problém: měla jsem takzvaný mikrofonový afekt: To se zapnul mikrofon a já jsem začala hróózně vysoko (Leona názorně předvádí) a v druhé větě jsem se už srovnala do takové té normální, klidné hladiny mluveného slova.
Když mluvíte, mluvíte nezvykle spisovně, proč?
Protože se mi to líbí i na jiných lidech. Myslím, že mluvit nespisovně je někdy úplně zbytečné. Když někdo mluví přirozeně spisovně, přijde mi to jako luxus, něco na tom je. Je znát, že takový člověk má bohatou slovní zásobu, je vidět, že čte, že se odlišuje. Je mi to sympatické.
Sympatické, ne sympatický...
Sympatické a pěkné.
Jíte okurky, nebo okurek - jak se říká na Moravě?
Okurek, vždycky okurek.
NEVADÍ MI ŠESTKA Z KALHOT, VADÍ MI UMĚLÁ IMAGE
Teď schválně řeknu jedno slovo a vy my povězte, co se vám okamžitě vybaví. To slovo je "bulvár".
Blesk, teď už Super, k těm vlídnějším patří Story. Šílený je Spy. Tam mě nemají rádi.
Proč? Když jsem si v archivu půjčila složku s vaším jménem, kde jsou vystřiženy všechny vaše rozhovory, tak právě Spy tam byl poměrně hodně zastoupený.
Z kraje ano. Ale pak tam vyšlo něco úplně překrouceného, a od té doby se na to dívám jinak: stejně rozhovor v takovém časopise k ničemu není, na koncert nepřijde víc lidí, deska se nebude lépe prodávat. Je to v podstatě zbytečné. Naopak někdy mi to spíš škodí.
Čím konkrétně?
Tím, že oni se tam snaží dělat vám image za vás. Proč o mě píšou: taková snaživá, učenlivá, všeho schopná. Vždyť to přece nejsem já, ani jsem to o sobě neřekla, není to pravda. To mně fakt vadí. Jestli mi dají z kalhot šestku (Leona naráží na rubriku Módní policie, kde redakce známkami od 1 do 5 hodnotí oblečení hvězd showbyznysu), to je mi jedno. Ale že někdo vnucuje čtenáři, jaká já vlastně jsem... Proč? Proč se to ode mě nedozví z rozhovoru? Kdyby se mě ptali na mou povahu a já odpovídala, tak to jsem já, za tím si stojím. Ale to prostě asi není atraktivní.
Dobře, ale jak opakuju, v tom vašem archivu byly skoro všechny ty výstřižky z bulvárních novin a časopisů. Když vám tedy zavolají a představí se, nejde je odmítnout? Pokud máte tyto zkušenosti?
To je těžké: třeba když jsem se před časem rozešla s přítelem, tak mě honili pořád. A já jsem ta setkání oddalovala. Ale to nebylo řešení, ty počty telefonů byly fakt neúnosné. Tak jsem jim vyhověla.
A pomohlo to?
Ne (smích). Ptají se mě na ten rozchod stále! A nejenom novináři, třeba i policisté. Dokonce jeden, těsně poté, co mi dal obrovskou pokutu, se mě zeptal: A proč jste se vlastně rozešli? Tak jako zasvěceně...
Co jste mu řekla?
No tak to víte, jak to chodí... už to nebylo ono a nikam to nevedlo, však to znáte.
Proboha, proč jste mu na to odpovídala, proč jste ho neposlala do háje?
Ale, tak asi to bylo nejrychlejší řešení, něco takového obecného odpovědět. Dobrý pocit jsem z toho neměla.
Vadí vám, když rozebírají velikost vašeho nosu?
Ani ne, ale trvá to už asi rok. A způsobila jsem si to sama. Byla jsem jednou hostem v Banánových rybičkách a tam jsem si dělala legraci z toho, že mi nos letí doprava, na Moravu. A co se nestalo (plácne se do kolen): hned jsem byla vítězkou rubriky Spy poražená týdne! A pak se hlasovalo na internetu, jestli mám jít na plastickou operaci, nebo ne... No hrůza!
Když jsme u těch Rybiček. Tam jste velmi hezky předváděla, jak řešíte nepříjemné telefonáty: Hrajete, že nemáte signál a schválně mluvíte s pomlkami. Prom-te, šp-tně -as sly... Když jste tuhle fintu zveřejnila, co děláte teď?
Už to moc nepoužívám. Víte, třeba se vám to zdá jako podfuk. Ale někdy to je opravdu nutnost. Speciálně, když víte, že ten volající z vás po telefonu tahá velké pravdy a prohlášení. Touhle fintou jen sbírám čas na rozmyšlenou. Vím, že stejně jednou budu muset ten telefon zvednout normálně.
REFRÉN TŘIKRÁT JINAK
Myslíte, že jste na vrcholu kariéry?
Nevím, co to přesně je. Myslím, že rezervy mám.
Je minus v kariéře, pokud se vám stane něco jako před časem v hotelu Pupp v Karlových Varech, kdy vám vypadl text refrénu písně Sbohem Argentino?
No to byla hrůza, i proto, že se mi to vůbec nestává.
Když vám ten text vypadl, co jste dělala?
Vymýšlela úplně jiná slova.
Jaká?
(Leona začne zpívat) Bůh s Tebou má Argentino, já vím, že ty půjdeš se mnou, už pro mě neplač, co se dá dělat, bude to lepší, ty musíš dál jít... No oči mi lezly z důlků jako tomu zajíci z Jen počkej! Ale musela jsem to odzpívat.
Ten refrén se opakuje, to byla pokaždé jiná verze?
Jo, pokaždé originál, protože jsem si nezapamatovala tu první vymyšlenou. Ale jsem přesvědčená, že hodně z těch lidí to ani nepoznalo.
Takže to možná ani nebylo minus pro kariéru, ale spíš plus. Třeba pro vaše sebevědomí.
Je to možné, ale opakovat bych to nechtěla.
MOC ZPĚVÁKŮ, MÁLO SKLADATELŮ
Nepotřebovala jste někdy jakoukoliv, třeba i negativní publicitu, abyste zůstala v povědomí lidí? Třeba po neúspěchu vaší desky z poloviny devadesátých let?Neúspěšná deska, to nechci slyšet! Jak může být něco, že ho vyjde tisíc kusů, neúspěšné?
No počkejte, tisíc kusů to není moc.
No právě! Ta firma, Forte se jmenovala, mezitím zkrachovala a ta deska se právě proto téměř nedostala do obchodů. Přitom na ní byly bezvadné věci, za kterými si dodnes stojím. A pracovali na ní velmi úspěšní skladatelé. Ale šla do kytek kvůli majiteli firmy, která obchodovala s ojetými vozy a muzice její majitelé absolutně nerozuměli. Dokonce můj tehdejší přítel sehnal sponzora a dal jim sedm set tisíc, aby se to mohlo vydat. Ale byly to vyhozené peníze. Totální krach. Ale ta deska nebyla neúspěšná.
Dobře, ale nikdo ji neslyšel a možná jste potřebovala nějakou publicitu...
Ale ne, já jsem v té době hrála ve veleúspěšném Draculovi. A tehdy taky přišel Karel Svoboda a řekl: vidíš támhle toho kluka? To je Dan Hůlka. A jemu a tobě chci vyprodukovat desku. Ale já jsem řekla: Karle díky, ale já už jednu desku chystám... A on i po tom průšvihu firmy Forte přišel znova a nabídku mi zopakoval.
A vy jste pak pod jeho křídly začala zpívat staré písničky a muzikály. Nemrzelo vás to? Tím jste se stala známou: Machálková dobře zpívá, naživo zpívá, ale pořád jen staré, převzaté věci, nic nového...
Asi ano. Ten stín, že bych mohla něco nabídnout a ne jen přezpívávat něco starého, ten pociťuju. Ale je asi nějaká autorská krize, či co. Nebo to je moje přehnaná náročnost, soudnost, co je, a co není dobrá píseň. Já nemohu zpívat píseň, která mi je jedno, nic mi nedává, nemá emoci. To raději nic.
A tak sáhnete po něčem starém, ale osvědčeném...
Spíš hezkém, něco říkajícím. Vím ale, že je na čase na autorskou desku. A já ji chci. Jen ještě, aby někdo pro mě ty písně napsal, že. Tady v Čechách je moc zpěváků a málo skladatelů. Bohužel. Ale naštěstí v srpnu se zavírám do studia a natáčím. Ale museli jsme oslovit dva zahraniční autory. Protože u nás prostě nejsou anebo dělají pro někoho jiného. A já nemůžu přijít za Pastrňákem a říct: hele napiš mi něco. Tak daleko ještě nejsem.
 Zpěvačka Leona Machálková. |
 Zpěvačka Leona Machálková. |
 Zpěvačka Leona Machálková. |
 Zpěvačka Leona Machálková. |
 Zpěvačka Leona Machálková. |
