Myslel jsem, že se scénář nemusíte učit, když jste ho s režisérem Davidem Ondříčkem sám napsal...
Dá se říci, že jsem scénář napsal dohromady s Davidem, ale v poslední době pomáhali i Ivan Trojan a Marek Taclík, kteří v tomto celovečerním, dlouhometrážním, barevném, mluveném, zvukovém filmu, točeném na pětatřicítkový materiál, budou rovněž hrát. A musím připustit, že po této zkušenosti si scénáristické práce vážím mnohem víc, než jsem si jí kdy vážil. Proto se scénář učím nazpaměť.
Psal jste si roli na tělo?
Tak tuhle otázku si kladu i já. A jsem velmi zvědavý, jak vám na ni odpovím, až film uvidím. Ale byl to jeden z důvodů, proč jsem to zkusil. Teď budu možná vědět, za které věci můžu jako scénárista a za které jako herec.
Ondříčkův předchozí snímek Samotáři z vás udělal idol určité části mládeže, váš filmový Jakub s neodmyslitelným jointem se stal kultovní postavou. Neleze vám už tohle postavení trochu na nervy?
Nevadí mi to, ale jestli jsem pro někoho idol, tak bych mu rád vzkázal, aby se postavil na své vlastní nohy a stal se idolem sám.
Copak vy jste v dětství neměl žádné idoly?
Měl. John Lennon, Rudolf Hrušínský, Jiří Suchý, Voskovec a Werich, Jacques Brel, Jean-Paul Belmondo, Sókratés, Bohumil Hrabal, Křemílek a Vochomůrka... Chtěl jsem žít takový ten jejich život, jaký jsem si představoval, že žijí, místo abych žil ten svůj. Dnes už pochopitelně žádné idoly nemám, protože každý nakonec dospěje k pochopení, že žít s idolem znamená živit o jednoho člena rodiny víc.
Kdy jste začal žít svůj vlastní život, kdy jste se stal sám sobě idolem?
Tak já jsem vždycky věděl, že v životě potřebuji dělat něco, kde nebude matematika. Cokoli, kde bude relativně velký prostor pro svobodné hraní si, kde mi do toho, co dělám, bude mluvit co nejméně lidí, a když už mi do toho někdo mluvit bude, tak aby to byl ten, koho si za tím účelem sám vyberu.
Proto jste šel studovat práva?
Zpočátku jsem vážně uvažoval, že by mě práva mohla živit, některé předměty mě kupodivu docela bavily, ale od třetího ročníku už jsem věděl, že tuhle školu dostuduju jenom proto, abych nemusel na vojnu. A taky tu byla dohoda s rodiči. Když jsem doma řekl, že školu nedodělám, tak mi navrhli: „Dostuduj to, ale živit se tím nemusíš.“ A já se toho dodnes držím.
N a D A M U n e p o c h o p i l i , ž e j s e m g e n i á l n í
Už během studia práv jste se pokoušel dostat na DAMU. Kolikrát jste byl u přijímacích zkoušek?
Čtyřikrát. A každý rok, když mě odmítli, tak jsem si říkal: „No dobrá, opět neprozřeli, nepochopili, že jsem skvělý, geniální a jedinečný, budu je o tom muset přesvědčit příští rok.“ Z toho jsem vycházel. Ale když komise u přijímacích zkoušek neprozřela ani na počtvrté, rozhodl jsem se, že už je přesvědčovat nebudu. Přece jen to bylo pokaždé velké trauma. Vlastně se u mě po celé čtyři roky střídala pouze dvě období - období příprav a období traumat.
Přesto jste pořád věřil, že z vás jednou bude umělec?
No, že by mi šlo přímo o umění, to nevím, ale každopádně jsem se chtěl vyhnout jakékoli poctivé práci, chtěl jsem se hlavně flákat a dělat věci, které jsou snadné a baví mě. Což se mi nakonec podařilo.
A není mnohem náročnější být na volné noze než dělat nějakou poctivou osmihodinovou práci?
Ano, je třeba být na sebe přísný. A já jsem na sebe tak přísný, až si někdy říkám, že na sebe budu muset být naopak hodnější. Už kvůli rodině. A k tomuto rozhodnutí jsem dospěl sám, přestože je mi to neustále taktně naznačováno. Tak jsem se třeba rozhodl, že si letos udělám dovolenou - bohužel, nevyšlo to. Ano, je potřeba být na sebe přísný.
Působíte dojmem renesančně všestranného člověka - věnujete se moderování, hrajete v Dejvickém divadle, působíte v souboru Sklep, zpíváte v kapele, natáčíte filmy, podílíte se na scénářích... Jak to vlastně všechno stíháte?
Necítím se jako renesanční člověk. Renesanční umělci byli geniální ve všem, co dělali, včetně matematiky. Mě jen zajímá si každý ten obor trochu vyzkoušet, jako nějaké nové šaty, získat novou zkušenost, obohatit si šatník. Bohužel dost často musím zvažovat, na co všechno čas opravdu mám, abych to mohl dělat tak, aby mě to těšilo. Měl jsem třeba řadu nabídek k moderování různých erotických televizních pořadů, což by mě samozřejmě lákalo, ale nemám už kapacitu, abych dělal něco dalšího. To bych musel s něčím přestat. Vždyť už jsem musel omezit i hraní ve Sklepě, musel jsem přestat tančit u tyče, což je mi někdy trochu líto, ale jsem jenom jeden. Nemohu se rozkrájet.
Kde se ve studentovi práv vzala touha exhibovat se na jevišti?
Otázka by měla spíš znít, proč se v exhibicionistovi objevil ten student. Vždycky jsem byl exhibicionista. Navíc s komplexem méněcennosti, kterého se snažím zbavit tím, že se stávám slavným. Sláva se totiž tváří jako zaručená náplast na komplex méněcennosti. Takže se začínám léčit, můj život je jedna velká náplast na komplex méněcennosti.
Lidem přes noc vyléčeným z komplexu méněcennosti se však obyčejně stává, že se jim ze slávy zatočí hlava.
To je normální, lidem se zatočí hlava a začnou si o sobě myslet víc, než mají. Chodí s nosem nahoru, takže zakopávají o nejrůznější překážky, které najednou nevidí. Nejsem v tomhle směru výjimka.
M á m k a p e l u , a p ř i t o m n e u m í m a n i z p í v a t !
Říkáte, že jste trpěl komplexem méněcennosti, přál jste si být slavný, ale na hodiny klavíru jste chodit odmítal...
Na klavír jsem paradoxně začal hrát ve chvíli, kdy už jsem nemusel. Objevil jsem noty k Beatles a začalo mě bavit vybrnkávat si písničky, které se mi líbily. Později jsem přešel na kytaru. Asi před šesti lety jsem dokonce hrál na kytaru v kapele Chlapíci. Rok jsme zkoušeli, pak jsme odehráli jeden koncert a rozpadli se.
Jaké jste si z toho odnesl poučení?
Pokud budu mít ještě někdy kapelu, na kytaru už hrát nebudu! Hlavně bych se na ni musel nejdřív naučit, což by mě zdržovalo od toho, co mohu dělat v kapele bez kytary. Takže dnes hraju pouze na nafukovací kytaru. To mi dodává mnohem víc svobody a zároveň jistoty, že není tak úplně slyšet, když namísto G dur zahraju třeba H moll.
Založit kapelu bývá zejména gymnaziální sen, který s postupem času zpravidla ustupuje realističtějším představám o životě. Neměl jste po rozpadu skupiny Chlapíci strach, že už se vám nikdy žádnou kapelu založit nepodaří, že sen o kariéře muzikanta zůstane pouhým nenaplněným snem?
Měl jsem strašný strach. A o to překvapenější jsem byl, když se tenhle sen naplnil. Vždycky jsem si myslel, že být v kapele znamená muset umět na něco hrát. A ejhle! Mám kapelu, a přitom neumím ani zpívat!
Tady je však třeba přiznat, že Mig 21 vznikl poněkud násilně.
To je pravda. Vystupoval jsem jednou v Malostranské besedě na takovém výročním hraní u příležitosti Tří králů, kde jsem se seznámil s Honzou Hladíkem, Tomášem Polákem a Pavlem Hrdličkou, kteří chtěli založit kapelu, ale potřebovali někoho, kdo by jim psal texty. Já nabídku přijal, ale pod podmínkou, že si své texty budu taky zpívat. Souhlasili. A tak zanedlouho vznikla první písnička nazvaná Perifernim pohledem, která shodou okolností vychází až na naší druhé desce, krátce na to vznikla druhá skladba Budapešť, a pak už jsme sázeli jednu za druhou. Lze říci, že skupina Mig 21 vznikla jen proto, že jsem dal chlapcům nůž na krk a oni tomuto násilí podlehli. Mimochodem, ten nůž mají na krku dodnes.
To znamená, že vám nikdo z kapely nemá právo do textů mluvit?
Pochopitelně se snažím, aby se texty líbily nejenom mně, ale i klukům. Samozřejmě, občas se stane, že mi řeknou, že jsem něco přehnal, ale pak nastane to, čeho si na naší kapele cením nejvíc, a to je demokratická diskuse. Stejně jako já se můžu vyjádřit k hudbě, tak se kluci mohou vyjádřit k textům. A když něco namítnou, tak to rád přivítám, poděkuju za připomínku a řeknu, že mi do textů nemá nikdo co kecat.
Stále ještě platí vaše krédo, že dobrých zpěváků je mnoho, tak proč nerozšířit řady těch špatných?
To platí dodnes, ale zároveň musím nepokrytě přiznat, že se ve zpěvu neustále zlepšuji, i když jsem to neplánoval. Plánoval jsem naopak zůstat špatným zpěvákem, ale s tím, že se přirozeně zlepšuji, se prostě nedá nic dělat. Ovšem proč se za to stydět?
Zpočátku brala většina lidí Mig 21 spíše jako hudební recesi, nakolik vážně jste tuhle kapelu chápal vy? Jiří Macháček
Jsem překvapený, kolik lidí někdy bere naši kapelu až příliš vážně. Máme dokonce vyzkoušené, že pokud bereme kapelu jako legraci, tak se nám všechno daří mnohem lépe, než když se začneme brát trošku vážně. Nás ta muzika vlastně baví
jenom jako legrace a myslím, že tak nejvíc baví i lidi. Proto si myslím, že můžeme fanouškům slíbit, že ani nová deska nebude horší než ta první, dokonce věříme, že bude ještě lepší, každopádně bude stejně kulatá a zase na ní budou písničky.
Narodil se 6. července 1966 v Litoměřicích. V Praze vystudoval práva a zároveň Konzervatoř Jaroslava Ježka.
Kariéru recesisty nastoupil na začátku devadesátých let pod přezdívkou doktor Vinetú v Rádiu Limonádový Joe. Poté se dostal do divadla Sklep a začal hrát ve filmu. Proslavil se rolí Jakuba ve filmu Samotáři, za kterou dostal Českého lva za vedlejší roli. Hrál také ve filmech Knihomol, Mrtvej brouk a Návrat idiota.
Vystupuje jako zpěvák se skupinou Mig 21, pro kterou píše texty.
Je rozvedený, se současnou partnerkou Kristýnou má osmiměsíční dceru Bertu.
Na to, že šlo vždy jen o legraci, se z vaší písně Snadné je žít stal velký hit. Ještě jste schopen ji slyšet?
To jste zrovna kápnul na věc, kterou mám strašně rád, a myslím, že ji budu mít rád vždycky. Je to písnička, které jsem věřil od začátku, dodnes jí věřím a nikdy jsem si ji nenechal zošklivit tím, jak často ji hráli v rádiích. Nikdy. Nikdy. Opravdu. Naopak jsem si vždycky říkal, že je to moc dobrá písnička, i když to je takový hit. A už dnes se těším, jak rád si ji budu u ohýnku hrát, až mi bude padesát. Spousta lidí si z ní sice pamatuje jenom slogan, že snadné je žít, a možná si myslí: No jo, těm se to říká! Jenomže už si neuvědomují, že ta píseň je o tom, že kdyby všechno v životě bylo v pohodě, tak by to bylo v pohodě. To je samozřejmě banální a trapná myšlenka, ale sedí. A to mě na tom tak bere, proto ji mám rád. Navíc to má dobrý slogan!
Za svou první desku jste dokonce byli ve třech kategoriích - nejlepší píseň, nejlepší klip, objev roku - nominováni na prestižní hudební ceny Anděl 2001. Nebyli jste zklamaní, že jste nakonec žádnou cenu nedostali?
Všechny nominace jsme brali s naprostou samozřejmostí, protože jsme si říkali: Kdo jiný by měl být nominován než právě my? O to víc nás zklamalo, když jsme žádnou cenu nedostali. Okamžitě jsme se začali utěšovat, že jsme přece šikovní kluci, kteří si toho anděla dokáží vyrobit z umělé hmoty, případně vyřezat ze dřeva. Tudíž jsme odešli se vztyčenou hlavou a slzy jsme si utírali až v soukromí. Vlastnoručně vyřezaný anděl by pro nás měl pochopitelně mnohem větší cenu, ale nakonec na něj nedošlo, protože už druhý den spláchl naši bolest s východem slunce.
U d ě l a l o s e n á m j a s n o
Nedávno vám vyšla nová deska Udělalo se nám jasno. V čem se vám vlastně udělalo jasno?
Konečně máme jasno v tom, že jako kapela spolu budeme pokračovat, jen když se budeme mít rádi, což často vůbec není jednoduché, protože každý z nás je úplně, ale úplně jiný, takže je někdy těžké se dohodnout. To je jediná věc, kterou víme bezpečně. Všechno ostatní je improvizace.
Na albu máte píseň nazvanou V Litoměřicích, věnovanou vašemu otci. Jak se rodičům líbí vaše hudba?
Nedávno jsem vezl babičku na hřbitov a v autě jí pouštěl naši desku. Slyšela asi čtyři nebo pět písniček a moc si je pochvalovala. Dokonce byla jednou s tátou na našem koncertě v Litoměřicích a můj brácha stál za nimi a poslouchal, co si povídají. Asi po třičtvrtě hodině hraní se táta naklonil k babičce a povídá jí: „Tak tohle je první písnička, která se mi jakžtakž líbí.“ Možná právě proto jsem se teď snažil napsat nějakou písničku přímo pro něj, abych se mu zavděčil, aby už byl příště spokojenější.
A co jí říká?
Poprvé jsem ji tátovi pustil ještě nedodělanou a strašně se mu líbila. Dokonce když jsme pak natáčeli ve studiu, tak se tam za námi přijel podívat, chvíli pobyl a pak se nechal slyšet: „No, hoši, a jak jste daleko s tou mojí písničkou?“ Museli jsme mu ji pustit, pozorně si ji poslechl, a když mu náš producent Pavel Rejholec začal vysvětlovat, že to ještě není hotové a co všechno je tam třeba dohrát, tak povídá: „Ne, ne, to už je dobrý, nechte to tak, ať mi ji nezkazíte.“
Takže autobiografická píseň?
Ve svých písních nikdy nebudu lhát. Přísahám. A kdybych snad náhodou někdy v nějaké písni zalhal, pak by to jistě mělo dobrý důvod.
Jak vás tak poslouchám, dost dobře nechápu, proč si většina novinářů stěžuje, že při rozhovorech nejste skoro vůbec vtipný...
Nejspíš proto, že nejsem. Nevymýšlím si žádné vtipy, všechno, co říkám, je pravda pravdoucí.
Máte pocit, že vás jako umělce vůbec někdo bere vážně, třeba vaši rodiče?
Pro mě je důležité, že mě berou vážně u mě doma. Tam jsem pánem já - bouchnu do stolu - a co řeknu, to platí! Ale rodiče? Ti mě neberou vážně ani jako člověka!
 Herec Jiří Macháček při udílení Českých lvů 2000. |
 Jiří Macháček |
 |
 |
 Jiří Macháček při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Jiří Macháček při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Jiří Macháček při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Jiří Macháček při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Jiří Macháček. (Foto bylo pořízeno v prostorách FC TOP DECK hotelu Corinthia Panorama). |
