Domeček jak klícka stojí na nitranském jevišti, nad zápražím bliká skleněná koule mizerného osvětlení, kolem domku jsou rozesety dobré dva tucty nejednotně vzrostlých trpaslíků. Shakespearovy čarodějnice jsou v úvodu Morávkovy inscenace slovenské babky v černém, které si na pěknou notečku zpívají národní písně a na ohýnku opékají buřty, čímž majitele domku nepříjemně ruší při večerním sledování televize. Ten je v pyžamu párkrát pěkně okřikne. Když se scéna otočí, zastihne v typickém interiéru tátu s mámou, kteří hodlají sledovat televizní inscenaci Macbetha. Pár úvodních slov a v tom: v popředí neobyčejně rozlehlého nitranského jeviště vyjíždějí - zvolna, důstojně, v nádherných historických kostýmech, před zraky dvojice v pyžamu - všechny postavy hry. A pán v pyžamu (Marián Labuda) se k nim v roli Macbetha přidává. Z jeho košilaté manželky (Adela Gáborová) se posléze stane Lady Macbethová.
V pyžamu vstoupí Labuda do hry, v pyžamu se stane Macbethem, v pyžamu přijme tituly théna z Glamisu i théna z Cawdoru.
Přesně ve chvíli, kdy se zdá, že nápad s bačkorovou atmosférou tragédie se už do krajnosti vyčerpal, mění Morávek dějiště své inscenace a upřesňuje její téma. Druhá polovina nitranského Macbetha je režisérovou obrazovou vizí filozofie Shakespearových historických her, která svým způsobem vrcholí právě v tragédii Macbethově. Dějiny, jež dokola omílají stále stejné schéma: tyran odstraněný mužem vzbuzujícím oprávněné naděje, který se však z logiky svého činu sám postupně stává tyranem. Na konci dramatu stojí v záloze muž vzbuzující oprávněné naděje...
Téměř prázdné jeviště zalité převážně rudým světlem krve člení pouze bílé pohyblivé plochy napjatého plátna, výtvarnost mu dodávají detailně provedené dobové kostýmy (tentokrát už i na těle Macbethově), uhlazené účesy, dekadentní líčení postav, jež se rády na sebe šklebí a cení zuby. Nejde už tolik o logický vývoj Macbethova zločinu a následné tragické kauzality, nýbrž o divadelně obrazivé vyjádření krvavých lidských dějin tak, jak jim rozuměl Shakespeare. Šílená Lady Macbethová, vidiny mrtvol se zkrvavenými hrdly, zabodnutá dýka, která se zřítila z provaziště a k níž se bolestně plazí ctižádostí sžíraný Macbeth. Ohlušující hudba, čarodějnice se zadky kentaurů se vědoucně šklebí. A Macbeth, ten nejobyčejnější z nás, který tak bezelstně snadno vstoupil do politiky, se z rybáře, chcete-li, stává jakoby nic králem a krvavým vrahem. Tak ho také hraje Marián Labuda.
V té inscenaci je samozřejmě něco obětováno něčemu. Psychologie postav je v řadě případů takřka metodicky nahrazena technicky dokonalou vizí jejího smyslu. Ta vize je však vrcholně shakespearovská! Téměř nahý zavražděný král Duncan, valící se málem přes celé jeviště do propasti propadla, mluví v tu chvíli neméně jasně než slova. A tak se Vladimír Morávek zaštiťoval v programu Brookem zbytečně. Z jeho posledních inscenací je zřejmé, že už dokáže vidět Shakespeara svýma očima a v inscenaci nevidí, tak jako dříve, především sebe.
V pyžamu vstoupí Labuda do hry, v pyžamu se stane Macbethem, v pyžamu přijme tituly théna z Glamisu i théna z Cawdoru.
Přesně ve chvíli, kdy se zdá, že nápad s bačkorovou atmosférou tragédie se už do krajnosti vyčerpal, mění Morávek dějiště své inscenace a upřesňuje její téma. Druhá polovina nitranského Macbetha je režisérovou obrazovou vizí filozofie Shakespearových historických her, která svým způsobem vrcholí právě v tragédii Macbethově. Dějiny, jež dokola omílají stále stejné schéma: tyran odstraněný mužem vzbuzujícím oprávněné naděje, který se však z logiky svého činu sám postupně stává tyranem. Na konci dramatu stojí v záloze muž vzbuzující oprávněné naděje...
Téměř prázdné jeviště zalité převážně rudým světlem krve člení pouze bílé pohyblivé plochy napjatého plátna, výtvarnost mu dodávají detailně provedené dobové kostýmy (tentokrát už i na těle Macbethově), uhlazené účesy, dekadentní líčení postav, jež se rády na sebe šklebí a cení zuby. Nejde už tolik o logický vývoj Macbethova zločinu a následné tragické kauzality, nýbrž o divadelně obrazivé vyjádření krvavých lidských dějin tak, jak jim rozuměl Shakespeare. Šílená Lady Macbethová, vidiny mrtvol se zkrvavenými hrdly, zabodnutá dýka, která se zřítila z provaziště a k níž se bolestně plazí ctižádostí sžíraný Macbeth. Ohlušující hudba, čarodějnice se zadky kentaurů se vědoucně šklebí. A Macbeth, ten nejobyčejnější z nás, který tak bezelstně snadno vstoupil do politiky, se z rybáře, chcete-li, stává jakoby nic králem a krvavým vrahem. Tak ho také hraje Marián Labuda.
V té inscenaci je samozřejmě něco obětováno něčemu. Psychologie postav je v řadě případů takřka metodicky nahrazena technicky dokonalou vizí jejího smyslu. Ta vize je však vrcholně shakespearovská! Téměř nahý zavražděný král Duncan, valící se málem přes celé jeviště do propasti propadla, mluví v tu chvíli neméně jasně než slova. A tak se Vladimír Morávek zaštiťoval v programu Brookem zbytečně. Z jeho posledních inscenací je zřejmé, že už dokáže vidět Shakespeara svýma očima a v inscenaci nevidí, tak jako dříve, především sebe.
|
William Shakespeare: Macbeth | |
| překlad | Jozef Kot |
| úprava a režie | Vladimír Morávek j. h. |
| úprava a dramaturgie | Světozár Sprušanský |
| scéna a kostýmy | Alexandra Grusková j. h. |
| hudba | Daniel Fikejz |
|
Premiéra 27. března | |
