Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem zvolili pozapomenutý překlad O. F. Bablera ze čtyřicátých let.
"Nejvíc vyhovoval naší představě Macbetha. Strhuje svým neúprosným rytmem, velkým básnickým gestem bez zbytečných ornamentů, svou jakoby tesanou strohostí a přitom vypjatou citovostí. Upravovali jsme - vždy přísně v duchu překladu - ty pasáže, které by už pro dnešní diváky byly těžko srozumitelné. Jistá archaičnost však byla blízká naší představě této tragédie, velkého archetypálního příběhu a jeho tísnivé atmosféry," vysvětlují.
Macbetha vidí jako tragédii původně čestného a statečného člověka, který propadl svým temným touhám a udělal osudovou chybu. Ta roztáčí kolotoč dalších chyb a proměňuje celý jeho život v noční můru hrůz a nejistot.
"Macbeth bývá srovnáván s Richardem III., Jagem a jinými odpudivými představiteli zla, ale pro nás má ještě mnoho společného také s Hamletem či Brutem. Jeho temné touhy jsou totiž komplikovány svědomím, a tím se podobá i jinému známému zločinci, Dostojevského Raskolnikovovi. Macbeth je jednou z nejdialektičtějších dramatických postav vůbec - je to složitý charakter plný běsů a existenciálních úzkostí. Není pro nás objektem, který chladně zkoumáme, ale lidskou bytostí, která vyslovuje i naše hrůzy a nejistoty, je člověkem, kterého se bojíme i s ním cítíme," zdůrazňují své pojetí režisérka a dramaturg.
Stejně tak Lady Macbeth není podle nich pouze negativní postavou, ale rovněž ženou plnou rozporů: zraněnou i zraňující, silnou i křehkou. Ostatně rozpory jsou básnicky naznačeny již v jakémsi mottu hry: "Hnus je krása - krása je hnus." Tři vědmy či čarodějnice, které pro mnoho badatelů i interpretů představují nejzapeklitější část hry vůbec, vidí Burešová s Otčenáškem jako divadelní obrazy zjitřeného mozku, šílené fantazie anebo temné touhy po čemsi krásném a hnusném zároveň - po čemsi zakázaném. "Jsou projekcí pokušení v nás," říkají inscenátoři.
