Píše povídky, beletristické modlitby, miniatury a kratičké bajky, z nichž mnohé mají jen pár řádek, maximálně dvě tři stránky. Podle poroty má její tvorba stručnost a přesnost poezie. Davisová byla upřímně v šoku, zaskočilo ji už nominování mezi pět finalistů. V češtině bohužel zatím nevyšla žádná její kniha.
Někdy její "povídky" připomínají spíš poznámky pro budoucí zápletku nebo scénář. Například: "V určitém životním momentu si uvědomí, že to není tak, že by dítě mít chtěla, jako že spíš nechce dítě nemít nebo nemít vůbec." Nebo: "Zástupci různých výrobců potravin se pokusí dostat své vlastní potraviny z obalů." A teď, čtenáři, to dál rozvíjejte ve svých hlavách.
Texty oceněné autorky jsou spíš momentkami, záznamy o osvícení i zmatku. "Většinou u ní úplně chybí postavy či jejich vývoj," píše o stavbě příběhů Lydie Davisové kritik William Skidelsky v listu The Observer. A pochybuje dokonce i o tom, zda v jejím díle mají nějaké příběhy vůbec místo. Sama Davisová však tvrdí, že svým způsobem ano: "Píšu básně v próze nebo meditaci. Ale i když jsou to třeba jen dva řádky, čtenář za nimi může tušit větší příběh, může si ho sám představit."
Publikuje od poloviny sedmdesátých let a na svém kontě má už víc než desítku cen, nejenom za vlastní tvorbu, ale i za překlad. Zatímco povídkových sbírek jí vyšlo mnoho, román napsala jediný. Jmenuje se Konec příběhu. A má kupodivu celých 240 stran. Jenže jde vlastně stejně o mozaiku složenou z malých částeček a s neurčitou vypravěčkou, která navíc sama píše knihu. Minimalismus začala Davisová využívat, když trávila hodiny překládáním Proustovy knihy Svět Swannových. Předtím prý bývalo její vlastní psaní delší, ale Proust jí zabral hodně času a vzdát se své tvorby úplně nechtěla. Tak ji prostě zkrátila. Druhým důvodem pak byly jeho nesnesitelně dlouhé věty. Ne že by se jí nelíbily, Prousta prý miluje, jen v reakci na něj začala experimentovat s délkou literárních útvarů.
