Že je Vaculík milovník lidových písní a také jejich vášnivý zpěvák ví každý, kdo sleduje minimálně jeho fejetonistickou tvorbu. Zdá se tedy, že bylo jen otázkou času, kdy této své lásce věnuje větší prostor.
Polepšené pěsničky sestávají z několika částí, z nichž nejzajímavější - a "nejliterárnější" - je ta první Jak jsem já šél do búdy, autorovo vyprávění o "životě s písní".
Jakási koláž vzpomínek z dětství a mládí, historek, ba i úvah téměř filozofických, vesměs spojených s hudbou, je napsána s vaculíkovskou lehkostí a zároveň jistou umanutostí, příznačnou zejména pro jeho texty posledních let.
Druhá část knihy Důkazy a úkazy je vlastně také koláží - fotografií, autorových vpisků a zejména písniček, a to jak v původních verzích ze zpěvníků a sbírek, tak Vaculíkem "polepšených" - tedy s připsanými slokami.
Závěrečný oddíl Nové vlastenecké písně je původně samizdatový sborník z roku 1989, ve kterém Vaculík s havlíčkovskou inspirací aktualizuje klasické lidové písně - ten má z dnešního hlediska už především dokumentární charakter.
Přílohou části nákladu knihy je CD, na kterém autor coby "insitní zpěvák" interpretuje s cimbálovkou Technik pod vedením Jana Rokyty čtrnáct z "polepšených" i originálních písní.
