Jednou jsou osudy Literárních novin v daném období, druhou spisovatelovo docházení a nedocházení na soukromé hodiny klavíru, kteréžto pozdní žáčkovství mu mělo být spoluobranou proti duševnímu i tělesnému chátrání. Ale centrálním tématem tohoto "komponovaného deníku" je něco jiného, s vyjmenovanými náměty jen volně souvisícího. Totiž uplývání času, směřování ke konci, příprava k nebytí, a přece vzdorování tomu všemu.
"Když své myšlenky a svou energii nezamířím dopředu, otáčejí se dozadu. Můj život byl velice dobrý a šťastný, jako by si mě někdo držel k nějakému úkolu," zaznamenává si na jednom místě Vaculík. Těch myšlenek dopředu však v knize moc není; dopředu tu znamená především dneska a teď, perspektiva je tu omezena na dění příštích dnů a na praktické úkony a úkoly během nich.
Energie zpětnosti je daleko čilejší, takže spisovatel nejednou bilancuje, avšak velmi fragmentárně a s jakousi civilistní milosrdností k sobě samému i téměř ke všem ostatním. Jiný už nebude, ale... Kmetská ta kniha je, senilní nikoliv.
Vaculík si podržuje napětí a bystrost ve stylu a částečně i v úsudku. Jeho krátké, dynamicky stavěné, až zkratkovité, přitom barvité věty působí i nadále moderně, současně, byť autorův slovosled obsahuje archaizující prvky. Jistě, to je stará známá "vaculíkovština"; pouze připomínáme, že nadále platí a esteticky funguje. Co se týče názorů a náhledů jako takových, tady je věc složitější.
Hovoří-li Vaculík o společenských tématech, z valné části ztratily jeho úsudky v knižním podání překvapivost, svěžest a schopnost ostrého řezu. Má to několik příčin, ale hlavní budou asi následující dvě. Své názory Vaculík prodává až příliš často, dlouhá léta si vždy v úterý řekne své v Posledním slově Lidových novin (několikrát onu povinnost dodávky v Hodinách klavíru zmiňuje).
Taková nutnost pravidelné názorové produkce nakonec oslabí schopnost nasvětlit daný námět nějak nečekaně i daleko mladším pisatelům. A příčina druhá: Vaculík si zakládá na určité gruntovnosti, tradicionalitě a solitérnosti svých náhledů na dění ve společnosti. Dobrá, ale sám důraz na tuto "protiproudnost" zastupuje mu často věcnou argumentaci; jako kdyby argumentem byl již solitérní postoj jako takový.
To vidíme dobře právě na linii, která se týká Literárních novin. Nutnost jejich existence Ludvík Vaculík považuje prakticky za samozřejmost, jednou je dokonce označuje za jediný nezávislý list v zemi - aniž pro to snáší důkazy. S jistou výčitkou současně konstatuje, že po listopadu 1989 obnovené Literárky nepřekládaly čtenářům to, co ti od nich očekávali, co od nich znali.
Všechno to však jsou pouhá podotknutí, apriorní tvrzení bez analýzy, bez soustavnějšího zamyšlení nad pocity, očekáváními, proměnami vnímání a dalšími stavy a jevy, jež souvisí - mimo jiné - i s existencí Literárek. Můžete namítnout, že takhle to Vaculík prostě má a jiný už nebude. Samozřejmě, nicméně stejně je přinejmenším zvláštní, že styl svého psaní a formu svého knižního díla pan Ludvík nikdy takhle fanfarónsky "nevysmahne", nenechá ji napospas samovolnosti.
Hodiny klavíru se vyvinuly z úkolu původně časopiseckého, dílčího, ale posléze se z toho stalo soustavné zapisovatelské úsilí včetně přepisovatelského pilování. Zdaleka tu nejde o náhodný shluk odstavců.
Vstaň a choď
Evidentně hodnověrnější a zajímavější je Vaculík tehdy, vstupuje-li do duše člověka, do intimity vztahů a rozpoložení, do charakteristiky figury, nejlépe pak do sebe sama. Mohlo by se z autorovy dosavadní dráhy zdát, že v jeho "názorování" je to veřejné a soukromé naprosto neoddělitelné, ale v Hodinách klavíru tomu tak úplně není. Respektive: linie vztažená k provozu Literárních novin je nosná, jen když se vztahuje k ústřednímu tématu knihy, které by se dalo formulovat i takto: proces odpadávaní, redukce světa u starého člověka.
Literárky od Vaculíka pozvolna odcházejí a on odchází od nich, přestává být aktérem s nimi spojeným, začíná u něho převažovat pozorovatelství. Koneckonců i těch hodin klavíru s mladou učitelkou Petrou spisovatel v druhém z roků, které "komponovaný deník" zaznamenává, absolvuje méně a méně...
Hodiny klavíru, etuda nejlépe čitelná pro pražské kulturní prostředí a pro ty, kteří už nějak znají Vaculíkův mikrokosmos, se velmi pravděpodobně nepřiřadí k autorovým největším dílům. Nesporné a velmi cenné je však na ní toto: je plodem a důkazem dobrého stárnutí, totiž takového, při němž člověk nepolevuje v potřebě kritické sebereflexe a v úsilí nebýt trapný či zoufale politováníhodný. To vyžaduje dar a vůli.
Pěkně to vyjadřuje scéna, kdy Vaculík leží po snídani v posteli, manželka Madla šla nakupovat a spisovatel se vyzývá: "... chci, až přijde, aby mě našla činného a lůžko sklizené. - Vzhůru, blbče!" Ano, vstát a jít, dokud to jen trochu jde.
LUDVÍK VACULÍK: Hodiny klavíru (Komponovaný deník 2004-2005)
Ilustrace Jan Vaculík, koláž na záložce Vladislav Jurčák. Atlantis 2007, 124 stran, doporučená cena 168 korun
Hodnocení MF DNES: 60%
