Jak se Eliška liší od vašich dalších muzikálových postav?
Nemám jich tolik na křížku, jen Hanku ve Starcích na chmelu a Morganu v Excaliburu. Morgana byla hodně taneční a Eliška je hodně činoherní. To jsem od muzikálové role nečekala.
Diváci budou asi taky překvapení.
Měla jsem možnost zkoušet nejrůznější pekelnosti, od Shakespeara po moderní drama, například Patricka Marbera a jeho Na dotek. Ale zatím nic nebylo tak neodhadnutelné a jinotajné jako Tajemství. Přitom jsem v Rokoku hrála například Anouilhova Skřivánka, což je text plný monologů. Francouzi totiž rádi mluví a hrdinka Jana z Arku nesleze z jeviště. Když hraju Shakespeara, krade mi duši. Tajemství mi naopak dává energetické vlny, neubírá mi sílu. Něco podobného jsem zažila v Excaliburu, ale to bylo dáno velkým množstvím pohybu, který je tam základní esencí, slova přicházejí až potom. V Tajemství nic takového není. Někdy mám skoro strach, že množství síly a energie na jevišti nepřežiju.
Činoherní pasáže vás jako zkušenou herečku nezaskočily. Co bylo pro vás na zkoušení nejtěžší?
Vladimír Morávek nám při zkoušení poslední scény v Excaliburu, kde Morgana přijde o syny a sesype se, řekl, že pláč na jevišti je výsledkem maximálního soustředění, představuje vrcholy představení a bývá v jedné či dvou scénách. V Tajemství přichází první třesk už během první půlky. Tak si umíte představit, jaký je to psychický masakr. Obtížné bylo také to, že jsem dopředu netušila, kudy se budou osudy Elišky vyvíjet. Jednotlivé obrazy nám Dan nosil přímo na zkoušky. V Shakespearových hrách víte, kam postava směřuje, takže je snazší ji budovat.
Vladimír Morávek je znám jako přísný režisér. Jaká je Mirjam Landa?
Mirjam jako by dávala v několika vrstvách pláty na jednotlivé scény. Jako kdybyste si představila průhledné folie, které se vzájemně překrývají a doplňují. Nejdřív jsou kreslené jen tužkou, pak uhlem a nakonec přicházejí barvy. Pro mě bylo vždycky nesmírně překvapující, s čím přišla.
Tajemství má na český muzikálový standard dost neobvyklou strukturu. Nebojíte se, jak na něj zareagují diváci?
Ten, kdo zná tvorbu Dana Landy, asi tuší, co může čekat, a toho to obohatí. Tomu, kdo se jde podívat na muzikál, na jaký je zvyklý, bych přála, aby v něm zarezonovalo něco, co ještě nikdy necítil. Může to být třeba jen pochybnost, ale aby se na jejím základě začal pídit po nových věcech a to mu otevřelo další dveře. Jako mojí postavě. Je to jako internet, kterým dalšími a dalšími kliky otevíráte nekonečnou síť.
Ústy vaší hrdinky se v muzikálu otevírá problém povrchnosti naší doby a životů. Je to i vaše téma?
Hloubku života si podle mě každý určuje sám. Je snadné koupit si cukrovou vatu a zalepit se růžovou sladkou hmotou, ale existují například také degustátoři vína, kteří v jedné odrůdě dokážou odhalit nečekané množství chutí a odstínů.
