Vášně budilo i Pírko, film o cestě z dětského domova k násilné prostituci, který jste s manželem Petrem Svobodou natočila jako svůj autorský a režijní debut. To jste nečekala potíže od látky typu islám versus Visegrád?
Jistě, ale mozaika čtyř partnerských vztahů mezi lidmi z různých kultur podává obraz, který není lichotivý pro nikoho. Scénář Jako v ráji vznikal pět let, podílelo se na něm devět profesorů orientalistiky z celé Evropy, odborně sedí.
Petr Klein Svoboda a jeho manželka Lucia Klein Svoboda
Nadace scénář ocenila slovy, že „přesahuje teritorium středoevropské tvorby a blíží se formátu kontinentálního filmu“. Zajímá vás téma kvůli migrační krizi?
Ale já s tou látkou přišla dávno předtím. Protože jsem se stýkala s orientalisty, viděla jsem šíři problému. Mrzí mě, jak zahraniční média označují země Visegrádu pro jejich vztah k uprchlíkům za zpátečnické, neetické – vůbec neberou v potaz, že máme úplně jinou minulost.
Váš text je tedy ze západního pohledu politicky nekorektní?
Byl by nutně nekorektní z kteréhokoliv úhlu pohledu. Určitě z bruselského, Evropská unie má integrační filmový fond, který dává podporu pouze scénářům s takzvaně pozitivním přístupem. Můj scénář není černobílý, myslím, že díky tomu jsem získala významného maďarského koproducenta, držitele cen z Berlína nebo Benátek.
Až pak, s cenou za scénář a se zahraničními partnery, jste požádali o grant radu Státního fondu kinematografie?
Ano. Nejprve na vývoj – tehdy pochválili ekonomickou rozvahu i scénář, ač peníze nám nedali. A když jsme žádali znovu, už na výrobu, vyslýchali mě, jako bych byla fašistka. Přitom jen ukazuji, že rozdíly mezi kulturami jsou tak obrovské, že je lze překonat pouze za cenu obrovských ústupků, jakých je schopna individuální láska, nikoli masy.
A jak jste dopadli?
Zase nic. Dodatečně jsem vyslechla, ať už to ani nezkoušíme, že nás nepodpoří, leda bych to celé přepsala pozitivněji, neboť lidi je třeba vychovávat. Což podle mě není úkol umění. Po fondu začala couvat i ČT, že prý ve scénáři chybí naděje. Ale tam ještě budeme jednat.
Není lehčí najít privátní peníze?
Samozřejmě to zkoušíme. Máme pozitivní reakce od jednotlivců, ale podniky se zahraničními vlastníky nechtějí mít s tématem nic společného. Strach z politické nekorektnosti nás cenzuruje neviditelně.
Můžete naznačit alespoň příklad oné nekorektnosti?
Jeden příběh hovoří o egyptském gigolovi, jenž se do Evropy dostane díky starší ženě, již opustí, sotva ji zruinuje. Ale je z chudších poměrů, také si chce splnit sny. To je bohužel častá praxe, řekněme realita. Filmů z pohledu současných utečenců vzniká dost, ale naše příběhy za nás Evropa nenatočí. Umění je debata, ne propagační leták.
