Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Lucía Etxebarría: Kritika mé knihy nesnáší

  8:14aktualizováno  8:14
Lucía Etxebarría, čtyřicetiletá feministka z Baskicka přezdívaná Almodóvar v sukních, je nejpopulárnější španělskou prozaičkou. Začala psát ze vzteku.
knihy - literatura

knihy - literatura (ilustrační foto) | foto: CorbisProfimedia.cz

Její první román Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti se prodal v milionovém nákladu a jeho překlad chystá na tento rok nakladatelství Garamond.

Vypráví v něm o třech odlišných sestrách, které vyrůstají bez otce v době po smrti generála Franka, kdy Španělsko zažívalo vlnu uvolnění.

* Popisujete roli moderní ženy nejen ve společnosti, ale i v literatuře. Nakolik těžké či lehké to má španělská moderní žena?
Královská akademie španělského jazyka má mezi sebou pouze jednu ženu a 45 mužů. A mohla bych uvádět další příklady. Nepokládám se za typickou představitelku španělské literatury, zdejší kritika mě nesnáší. Vlídně mě přijala snad jen katalánská a baskická, což je důsledek vymezování se proti centru, Madridu. Jako spisovatelka jsem se musela prosadit ve Francii, teprve poté mě vzali na milost ve Španělsku.

* Proč vás španělská kritika nepřijala? Máte přece ohromný čtenářský úspěch.
Právě pro ten úspěch. Jeden kritik mě tak negativně prezentoval, že jsem mu po letech poslala šek: Děkuji mnohokrát, díky Vám jsem prodala své dílo. Psal tak agresivně, že si čtenáři řekli: Chudinka, samotná tomu čelí. Přišla mi spousta dopisů typu podporujeme tě, je nám líto, co se ti děje. Ostatně nejprodávanějšími spisovateli ve Španělsku jsou Arturo Pérez-Reverte a - já.

* Co konkrétně vám vytýká kritika?
Že píšu proto, abych prodávala. Ale já vím, že mé psaní vychází z jiných pohnutek. Svou roli hraje i jistá nenávist k ženám. Protagonistkou mé druhé knížky Beatriz je lesbička, na což španělská mentalita nebyla připravena.

* Jaké jsou ty jiné pohnutky?
Při práci v nadnárodní společnosti jsem zažívala příšernou diskriminaci, sexuální nátlak. Cítila jsem, že je tady něco, o čem je třeba mluvit. V mé knize se hrdinka vzepře práci, která ji vysává: zmáčkne delete na počítači, všechno vymaže a odejde. Tak jsem to udělala i já. Vlastně jsem psala ze vzteku.

* Píšete stále ze vzteku?
Ne, teď píšu pro peníze (smích).

* V čem vidíte s odstupem deseti let význam svého prvního románu, který se stal španělským fenoménem?
Naší literatuře dlouho vládl patriarchální pohled: stále řešil lásku a občanskou válku. V mých knihách dnešní generace poznává svůj životní styl. Jen málo knih napsaly mladé ženy, žádná z nich se nikdy neprohlásila feministkou, nebyla svobodná, moderní. Můj román byl první, v němž hrdinkami byly jen ženy a k řešení potíží nepotřebovaly muže: hledaly práci a identitu. Je zvláštní, že mám tolik mužských čtenářů. Asi proto, že jsem dobře vypadala.

* V osmnácti jste opustila rodinný dům pro „nepřekonatelné rozdíly v názorech na život“. V čem spočívaly?
Matka byla katolička. Měla jsem ji moc ráda. Ale doma jsem musela předstírat, že jsem věřící, panna, hodná holka. A já jsem střelec do morku kostí, mám ráda nezávislost.

* Vaším tématem je samota. Myslíte, že patří k ženě, která je krásná a úspěšná?
Jakákoli žena, která se tak cítí, je pro mě krásná, proto píšu o krásných hrdinkách. Celé generace Španělek byly vychovány pro to, aby byly něčí ženou. Ale v posledních letech ženy začaly chodit do práce, což vytváří obrovský konflikt mezi současnou rolí a jejich výchovou. Necítí se úplné, pokud nemají partnera. Pocit samoty v mých románech se netýká jen žen. Odcizení nastává v moderních společnostech, které jsou soutěživé, a tím i kruté: vytěsňují a odsuzují slabého. I spisovatelé nasáli tohoto bojovného ducha. Když mají dokázat, že jsou dobří, poukážou, že ten druhý je špatný.

* Vaší první knížkou je životopis zpěvačky Courtney Love. Čím vás zaujala?
Byla to objednávka. Courtney Love je první žena s plastikou poprsí, kterou jsem viděla zblízka. Desku nazvala Pretty on the Inside, krásná uvnitř, a nechá si pozměnit tělo! Působila jako poničená osobnost, již vnímám jako symbol dekadence americké kultury. Vystupovala proti oficiální kultuře, ale v podstatě ji podpořila. Jako kafe bez kofeinu: ztratila politický náboj a ponechala jen estetický, roztrhané svetry a obarvené vlasy. Dívka, která měla představovat agresivní feminismus, nakonec dělá silikonového robota, obléká se od Versaceho a je závislá na drogách.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Diváci berlínské olympiády roku 1936 svorně zdraví v nacistickém pozdravu.
RECENZE: Jak se Hitlerova olympiáda stala lekcí manipulace a lži

Berlínská olympiáda je dodnes velmi atraktivní téma: fantastické výkony Jesseho Owense, Hitlerovy hákové kříže a především zfanatizované davy pochodující...  celý článek

Z nového celobarevného vydání Domečku pro panenky
Český Sandman už má Domeček pro panenky celý v barvách

Zatímco první české vydání zdobil surreálný obraz domečku, to nynější na obalu doprovází doslova hororová panenka. Řeč je o druhé knize Sandmana nazvaná právě...  celý článek

Motiv z obalu českého vydání knihy Otrok
RECENZE: Otrok se podobá dílu Paula Coelha. Chybí mu humor

Jak moc jsme otroky vlastních negativních myšlenek, obav, problémů, křivd a provinění? Útlý bestseller Otrok spisovatele Ananda Dilvara nachází prostřednictvím...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.