Vaše knihy vycházejí nejprve v Německu, až poté v Itálii. Jak to?
Já původně vydával ve vydavatelství Mondadori a to prodávalo práva německému nakladateli. Po nějaké době jsme se nepohodli, a tak nyní dochází k takové absurditě, že Němci prodávají práva k mým knihám do Itálie, jako bych byl cizinec.
V Německu i v Česku jsou vaše knihy bestsellerem, jsou stejně úspěšné i ve vaší rodné zemi?
Ne a mrzí mě to. Samozřejmě bych chtěl, je to i otázka jakési hrdosti, když je italština můj rodný jazyk, ale bohužel.
Román Dívka, která se dotkla se odehrává v židovském ghettu v Benátkách na počátku šestnáctého století. Jaký je váš vztah k tomuto městu?
Moje rodina z Benátek pochází a já tam vyrůstal. Když jsem byl malý, bydlela poblíž jedna krásná holčička, já byl ovšem nesmělý a neměl odvahu přiblížit se k ní. Chtěl jsem jí přes úzký kanál, který odděloval naše domovy, hodit vzkaz, ale otec mi řekl, že to nejde, protože jsou na té straně paláce všechna okna zazděná. Chtěl jsem ji tehdy vysvobodit. Myslím, že právě to mě vedlo k napsání Dívky, která se dotkla nebe.
V knize Chlapec, který rozdával sny hlavní hrdina se svou matkou emigruje z Itálie, aby začali nový život v Americe. Téma emigrace Italů je pro vás důležité?
Když je člověk Ital, tohle téma se kolem něj točí celý život. Z mé rodiny nikdo neemigroval, ale v Itálii s tím člověk přijde vždycky do styku. Vybírám si témata z minulosti, která mají určitý přesah do současnosti. A v tom je téma emigrace a integrace vždy zajímavé.
Bude na obdobné téma i nová kniha, kterou připravujete?
Ano, děj se odehrává v roce 1913 a představte si, že Buenos Aires mělo tehdy dva miliony obyvatel a z toho jeden milion byli Italové, převážně muži. Přesto ale můj román pojednává o ženách, z nichž jedna pochází ze Sicílie a druhou hrdinkou je mladá dívka z východu, která je tam prodána do sexuálního otroctví.
O čem dalším byste si ještě chtěl napsat?
Nyní mě zajímá příběh z dvacátého století, který se týká židovských gangsterů, následníků Lepkeho v New Yorku (Louis „Lepke“ Buchalter byl mafiánský boss odsouzený k trestu smrti, pozn. red.). Když začala 2. světová válka, posílali z Mexika lodě do Evropy, aby pomáhaly v boji proti nacistům. A jedna z těch lodí byla potopena německou ponorkou. Tehdy se začali v USA obávat, že by Němci mohli bombardovat americké přístavy. Američané ale neměli dostatek sil na to, aby přístavy chránili. A tak se nakonec gangsteři, kteří zabíjeli, pašovali drogy, alkohol a mučili lidi, stali největšími ochránci newyorského přístavu.
V čem je pro vás zásadní nový román Dítě, které v noci našlo slunce?
Přeměna dítěte v dospělého člověka je věc, která se objevuje ve všech mých knihách. Na začátku románu je chlapec, kterému vyvraždí celou rodinu a on přežije jen díky dceři porodní báby. Právě tyto dvě ženy mu pomáhají dospět a představují sílu ženské moci, kterou my muži nemáme.
Když jsem četl esej o humanismu, uvědomil jsem si, že ve středověku nebyl člověk nic, byl naprosto podřízen bohu, který vše řídil. Později v humanismu se člověk sám stává středem vesmíru. Myslím, že v tom je ten vztah k současnosti, protože my také procházíme určitou transformací, určitým hledáním či dospíváním.
