Proslulý bluesrockový kytarista Luboš Andršt a kapela Energit přicházejí s albem Time’s Arrow. Posluchači na něm najdou písně, které vznikly začátkem 70. let, ale vinou nepřízně režimu tehdy nemohly vyjít. Křest alba se uskuteční 3. května v pražském klubu Vagon. „Celé to vzniklo na jakousi ‚společenskou objednávku‘, než že bych měl ambici tlačit staré písničky,“ vysvětluje Andršt. „Chodili fanoušci a kamarádi s tím, že to bylo dobré a proč to konečně nenatočíme. Tak mi došlo, že to možná není špatný nápad.“
Jedním z nich byl i starší bratr baskytaristy Vladimíra Padrůňka, bývalého člena Energitu, Etc... či Abraxasu, který zemřel v roce 1991, a tak nová nahrávka je vlastně i poctou bývalému spoluhráči. „Standa Padrůněk měl za to, že hraní v Energitu byla bratrova nejšťastnější éra, kdy ještě neměl žádné zdravotní problémy,“ tvrdí Andršt.
Nová deska tedy obsahuje čtyři písně, k nimž existují demosnímky z roku 1973. Album doplňuje skladba Imprints z roku 1992 a aktuální Time’s Arrow. „Tu jsem napsal v současnosti jako vzpomínku na Vláďu a použil v ní hudební prvky, které měl rád,“ vysvětluje Andršt. S vydáním desky tehdy vlastně ani nepočítal. „Šrouby se utahovaly. Zásadní problém byl s písněmi v angličtině a já si neumím představit, jak by se tahle muzika dala překládat. Anglické frázování sem prostě patří, navíc rád vnímám hlas jako další hudební nástroj.“
Nabízí se otázka, jestli je dnešní záznam lepší, než by byl před čtyřiceti lety. „Technicky určitě ano, ale bylo by to autentičtější, taky jsme tehdy měli jinou páru a jiné emoce. Byli jsme všichni trochu naštvaní a na těch demáčích je to slyšet. Ale kdo ví, jak by se to povedlo technicky,“ uvažuje hudebník a přidává historky o tom, jaké problémy tehdy ve studiích měli.
„Hráli jsme na plné pecky, takže nám to znělo dobře. Ale ve studiu vás tehdy takhle řádit nenechali. Hned chtěli, ať to zeslabíme, a bylo po zvuku,“ líčí Andršt. „Dokonce jsem pak míval ve studiu stres a většinou jsem se tam pohádal. Ale ti zvukaři to také neměli lehké. My muzikanti jsme pořádně nikoho neviděli hrát, oni zase nevěděli, jak tuhle muziku natočit. Chyběla tu tradice a do anglických studií se podívat nemohli. Takže tápali a s odstupem si říkám, že museli být taky nervózní. A čekalo se, kdo to na koho hodí.“
Od podobných retro příběhů z nahrávání není daleko ani k utrpení ze shánění amerických nástrojů a aparatur, které byly standardem na západ od železné opony a v Československu nedostatkovým zbožím. „Musel jste našetřit peníze jako na novou škodovku ‚embéčko‘, načerno je směnit za valuty, ty propašovat za hranice a potom ještě důvěřovat člověku, od kterého jste v Německu kupoval, že vám to zboží doručí,“ vzpomíná Andršt.
