RECENZE: Knižní biografie Lou Reeda je příběhem posedlosti

Zakladatel kapely The Velvet Underground byl posedlý nejen hudbou, ale i sám sebou. Když na to přišlo, dokázal Lou Reed v diskusi „zazdít“ i hlavu státu.

Anthony de Curtis nazval biografii Lou Reeda Život. Pod týmž názvem už vydal své paměti Keith Richards z The Rolling Stones. Jenže zatímco Richardsova vynikající kniha tepe v rytmu sarkasmu, (sebe)ironie a ryzího rockerského života, de Curtisův text je jaksi těžší, zadumanější a odtažitější.

Logicky, Lou Reed byl muž mnoha tváří. Ješitný protiva, zadumaný intelektuál, plachý bisexuál maskující nejistotu obří arogancí. Vynikající skladatel a textař, tahoun nezapomenutelných The Velvet Underground. Kapely, za niž by tuzemští „androši“ v čele s The Plastic People of the Universe položili život. Což by se Reedovi jistě líbilo, tvrdil, že lidé by měli zemřít pro hudbu.

Anthony de Curtis, krom jiného přispěvatel časopisu Rolling Stone, šel v Reedových stopách poctivě a pečlivě. Mapuje a komentuje každý jeho krok. Není to vlastně nijak strhující čtení, ale materie, kterou autor o kontroverzní osobě nasbíral, utřídil a dal jí tvar, je úctyhodná.

Pro našince je atraktivní zejména kapitola věnující se sametové revoluci a rozhovoru Reeda s Václavem Havlem. Tuhle šanci ovšem hudebník promarnil odbytým sebestředným textem, v němž se nedokázal oprostit od mindráku vlastní výjimečnosti a neuvědomil si zcela, jaký partner proti němu sedí.

Život

70 %

Anthony de Curtis

překlad: Eva Křistková

Universum, 2020, 536 stran

Reedova sebestřednost se v knize vynořuje několikrát jako neodbytný refrén. Vyplouvá na povrch při popisování comebacku The Velvet Underground v 90. letech, kdy jeho posedlost vlastním egem a touhou mít absolutně vše ve vlastní režii zadupala veškeré možné eventuality další spolupráce do země.

Přitom Reed k sobě potřeboval silného protihráče. Jedině tak se vybičoval k životním výkonům, viz nádherné album Songs For Drella natočené s Johnem Calem jako pocta Andymu Warholovi. To je skutečný Reed, ne kabaretiér paktující se s kapelou Metallica na trapném albu Lulu. Když už Reed provokující, tak na skutečně radikálním dvojalbu Metal Machine Music z roku 1975.

Ke cti de Curtisovi slouží, že se nenechal příliš unést aurou objektu svého zájmu. Je věcný, v rámci možností objektivní, byť s některými jeho názory by se dalo polemizovat. Nejsem si třeba jist, zda je grungeová vlna z počátku 90. let podvratnou podobou punku, byla to spíš konformní „rebelie“. Nicméně jako ponor do života a tvorby básníka newyorských barů, bordelů a brlohů je kniha uspokojivá.