Mnohem podstatnější než nová deska jsou však pro zpěváka a textaře osmadvacáté narozeniny, které Tři sestry oslaví koncertem na tradičním festivalu na pražském Džbáně. Letos se koná 17. a 18. května a hostit bude i britskou ikonu streetpunku Cockney Rejects. "Je totiž důležitější, že jsme se zase dožili dalšího roku, než že teď máme cédéčko," říká Fanánek.
S jakou písní na novince bylo nejvíce práce?
To není jednoznačné, kytarista by třeba řekl něco jiného než já. Mně se třeba nedařilo dotahovat tóny v písničkách, u kterých bych to nečekal, protože na demu to šlo dobře. Každý jsme si tím prošel a důležité je, že výsledek je krásný.
Na jaký text z desky jste nejvíc hrdý?
To je jak z knihy rekordů. Na žádný.
Lou Fanánek Hagen |
Bráníte se stereotypu, nebo si "sesterský" stereotyp užíváte?
Užíváme, protože je to stereotyp, který se nám líbí. Samozřejmě se vyvíjíme, ale že bychom najednou udělali třeba syntezátorovou desku, to nehrozí. Máme svůj styl rádi.
V prvním singlu Školka zpíváte o traumatech z dětství. Je to na základě vlastní zkušenosti? Byl jste sígr, nebo vám ubližovali?
Ve školce jsem se de facto poprvé setkal s vrstevníky bez dohledu rodičů. A bylo to příšerný, protože přesně takový chlapeček, jako je v té písničce, tam byl. Měl jsem z něj úplnou hrůzu. Chodil jsem tam asi tři týdny, pak jsem naštěstí onemocněl. Zlomilo se to až ve škole, kde mi taky ubližovali, ale maminka mě začala motivovat, abych se bránil.
Než jste šli do studia, zkoušeli jste a nahrávali dema v hostinci. Kvůli atmosféře?
Ne, my tam máme zkušebnu. Já bych tam jinak rozhodně nic nezkoušel ani nenahrával. To by bylo jak z nějakého filmu z nové vlny 60. let, že by štamgasti kalili a do toho někdo něco natáčel. Hospodu máme za zdí, což je dobré v tom, že se můžeme v případě potřeby občerstvit.
Jak se vlastně vytváří "hospodská" a punková atmosféra ve velkém studiu, jako je Sono?
Ta tam není a být nemůže. Je to práce a k tomu patří pracovní prostředí. Kdyby se opravdu točilo v nějakém hostinci, tak by to asi šlo, ale tady ne. Tady jde o to, aby zvukař, což byl v tomto případě Pavel Karlík, nějak odhadl možnosti skupiny a co skupina chce. Aby zvuk necpal někam, kde nikdo nechce bejt. A zároveň aby se to neodfláklo. Musí najít ideální kompromis mezi tím, že jsme ve velkém studiu a že v něm hrají Tři sestry.
Co je teď pro Tři sestry nejdůležitější? A co je nejtěžší na tom, abyste i po těch letech fungovali jako kapela?
Pro nás je nejdůležitější, abychom hráli, aby na nás chodili lidi a aby se jim to naživo líbilo. V současnosti je to tak, že nahrávky slouží jen jako propaganda živých vystoupení, protože jsou ukradnutelný. I když je to špatně, živí nás v současnosti koncerty, což je nepřenosný zážitek a je bezvadný, že na ně lidem stojí za to chodit. Díky tomu můžeme fungovat dál.
Co všechno k nové desce plánujete? A na co se nejvíc těšíte?
Ani nevím, co se všechno plánuje, ale letní turné je pro nás vrcholem sezony. Budeme hrát spoustu nových písní, i těch staronových, tak se těšíme, jak to zvládneme. Ale vlastně nevím, proč by se měl člověk pořád na něco těšit. Pro mě je dobrý, že se ráno probudím. Přemíra zážitků vede lidi k absurditám, že hazardují se životem a tak. Pořád se musí na něco těšit a něco si užít... Ale to pardon, to jsem se jenom tak rozdráždil.
