Vašeho dávného přítele, kytaristu Frantu Sahulu, na jaře zavraždili dva tupci. Otřásla vámi ta smrt?
Byla to rána, ale spíš jsem se najednou přistihl, že sahulovatím; že moje zodpovědnost klesá na úplné dno. Naštěstí se to pak uklidnilo, ale prvních pár týdnů jsem na všechno kašlal, a jak jindy po fanynkách jenom pokukuju zpovzdálí, teď jsem si najednou říkal, že bych to mohl i proměnit - byl ve mně čert.
Jak byste charakterizoval Sahulův život?
Byl šílenej. Sahulu nezajímalo, že má všude dluhy, nevadilo mu to. Když prohlásil, že je v prdeli, tak to znamenalo, že je zamilovanej... Vždycky zareagoval po svým.
Víte už, proč ho hospodští kumpáni ubili?
Nepátrám po tom nějak posedle, chystá se soud. Ta vražda byla hnusná, nedělá se to, ale já si vlastně vůbec nedovedu představit Sahulovo stáří. V pětačtyřiceti letech to měl podělaný na všech frontách, neměl si od koho půjčit, nebyl, kdo by se o něj postaral, jeho kapela byla v troskách... Možná by skončil jako úplnej bezdomovec. Spousta lidí ho proklela - já když si vzpomenu, co nám všechno provedl, jak proti nám psal třeba udavačský články na internet! Kdysi jsme o něm mluvili a někdo zažertoval: "Hele, co kdybysme ho zabili - za to by nás žádnej soud nemohl odsoudit, když se takovýho sráče zbavíme...“ A to jsme byli Sahulovi kamarádi.
Znali jste se od puberty - vždycky byl takový?
Jasně, lidi často říkali, že je to s ním čím dál horší, ale ne, všechno se opakovalo v cyklech. Byly doby, kdy se zamiloval a dělal zodpovědnýho Sahulu, a pak zase doby, kdy šel naplno úplně do všeho, jako satanovo spratek. Ale já bych Sahulu vrátil i takovýho, jakej byl...
Co vy, přemýšlíte o své vlastní smrti?
Občas mívám noční můry, ve kterých jedu na motorce a spadnu pod kola náklaďáku, představuju si ten zmatenej výraz v očích... Jak zpívá Jarek Nohavica, "se smrtí smířit nelze se" - občas mě to zavalí; naposledy k tomu hodně přispěl Karel Svoboda, se kterým jsme předloni psali devět měsíců Golema - strašný. Jsme sousedi a já nemohl říct, Karle, nech mě na pokoji, takže jsem mu dlouhé hodiny dělal vrbu a přebíral depresi, protože v něm už byla prázdnota, a i potom, co svůj život zfinalizoval, jsem měl ještě půl roku pocit beznaděje: Co dál? Všechno už bylo, mám všechny hračky, který jsem chtěl. A kde brát chuť na další koncert?
Rádia teď hrají vaši skladbu o zázračném oštěpu - je Barbora Špotáková první osobností, které Tři sestry složily poctu?
Je, protože tenhle zážitek se s ničím srovnat nedá. My jsme tušili, že je u nás dobrá oštěpařka, pak jsme se dočetli, že má ráda pivo, výborně, že poslouchá Tři sestry, ještě líp, a tak jsme zavolali, jestli se nechce stát kmotrou desky, na což řekla, že ráda. Všichni jsme byli zvědaví, kdo přijede, a byla to normální, skvělá holka, která znala všechny texty, zpívala je úplně přesně a zapadla do party. Stala se z ní kámoška.
Uznejte, že pro vás bylo její olympijské vítězství fantastickou reklamou.
Kampaň k nezaplacení! I kdybychom našli šílenýho sponzora, kterej by nám pomohl z lásky, tak ani ten by podobnou reklamu nezaplatil. Mohl by dát deset milionů; stejně by nebyl výsledek tak spontánní a dobrej.
Pro kapelu to je zvláštní rok. Nejdřív se o ní mluví kvůli vraždě, pak kvůli oštěpu...
Rok ještě nekončí, tak snad už nikdo neumře. Třeba zpěvák.
Čtěte v magazínu DNES
Proč byly Tři sestry dvakrát před rozpadem? Proč není Fanánek na paralympiádě? A proč obědvá steaky bez přílohy? Čtěte rozhovor ve čtvrtečním Magazínu DNES.
