Obálka ke knize Davida Lodge Nejtišší trest

Obálka ke knize Davida Lodge Nejtišší trest | foto: Mladá fronta

Lodge napsal solidní román pro nahluchlé profesory

Řekne-li se univerzitní román, vybaví se především hvězdné trio Britů: Kingsley Amis, Malcolm Bradbury a David Lodge. Prozaik, literární teoretik a vysokoškolský učitel Lodge (1935) proslul zejména volnou univerzitní trilogií (Hostující profesoři, Svět je malý a Pěkná práce). Právě vydaný román Nejtišší trest se však do bezpečí tohoto žánru uchyluje jen částečně.

Protagonistou je totiž zoufale nedoslýchající profesor lingvistiky v předčasném důchodu Bates. Nerozumí otázkám studentů, neorientuje se v konverzaci na hlučných večírcích a problémem se stává i telefon. Ocitá se v bolestné izolaci, ztvárněné převážně komicky.

V Lodgeových odbočkách o slavných hluchých umělcích (Goya, Beethoven) či o lékařských příčinách hluchoty se najde řada brilantních šlehů: třeba poukaz na neexistenci vulgarismu "vyser si ucho" či postřeh, že věštci jsou občas slepí, ale nikdy hluší.

Lodge uchopuje hluchotu v záběru přímo encyklopedickém a nezaškodí dodat, že v doslovu přiznává inspiraci vlastní zkušeností. Rozpoznatelné tu jsou i některé detaily, jako obdiv k dílu básníka Philipa Larkina, kterou s autorem sdílí také jeho hrdina Bates.

Globální konzumní šílenství

K dalším autobiografickým motivům patří stárnutí, s nímž je pro protagonistu navzdory nekonečným reklamám na viagru spojen pokles sexuální výkonnosti.

Blížící se smrt připomíná především postava hrdinova letitého otce, k němuž Bates mladší cítí směsici povinnosti a lásky, a též hrdinova první žena, která v bolestech umírala na rakovinu, dokud jí manžel – jak se dozvíme v prostým jazykem ztvárněné, avšak neskonale jímavé pasáži – milosrdně nepomohl odejít navždy. Jako by zaměřením na věci poslední Lodge připomínal vrcholné pozdní prózy Američana Philipa Rotha, a paralel tu najdeme mnohem víc.

Nejtišší trest se vtipně obouvá jak do přehnané politické korektnosti, která místo přímočarého výrazu nahluchlý vyžaduje obrat "sluchově znevýhodněný", tak do nepříznivého stavu univerzit na sklonku devadesátých let: chobotnice byrokracie zahltila vědecké a tvůrčí pracovníky-pedagogy schůzemi, poradami a podvýbory a ostře se sledují jakékoli vztahy mezi učiteli a studentkami.

Bates mladší si přitom jednu svou bývalou studentku kdysi vzal a druhá, záhadná Američanka Alex, s ním nepokrytě flirtuje, zatímco s jeho kolegou navázala podobný poměr jako Monica Lewinská s někdejším prezidentem Clintonem ("nešukali", ale ona si uschovala jeho "vzorek DNA").

A stejně nelichotivě jako Roth vidí i Lodge další projevy současné západní civilizace, kterou mu ztělesňuje "globální konzumní šílenství" zastoupené developery a koupěchtivými davy nejen o Vánocích.

Shovívavý, ne sžíravý


Celý román je psán formou klasického deníku – zachovává chronologii, příčiny a následky činů i lehce zpovědní tón. Co do vypravěčských technik není ničím novátorský a potěší způsobem, jaký se od tradičního románu očekává: je humorný i smutný zároveň, smrt otce v něm vyváží narození vnuka a seriózně i zábavně se dotýká ústředního tématu morálky.

Místy se sice lehce opakuje, popisy mechanismů různých typů naslouchadel jsou možná příliš zdlouhavé a celkově není tak svěží jako Lodgeova výše zmíněná trilogie, ale to vše přece ke stáří patří – zrovna tak jako v případě Batese po návštěvě Osvětimi znovuobjevená radost ze života v kurzech odezírání ze rtů.

Jistě, na rozdíl od Rotha Lodge vlastně nijak neprovokuje, není, a ani nechce být sžíravý – prostě mu stačí být k lidstvu a jeho chybám shovívavý v románu, který lze po všech stránkách označit za solidní.

K požitku z četby navíc přispívá překlad Richarda Podaného, který výborně vystihuje jak pověstný anglický suchý humor, tak podstatu nesčetných slovních hříček pramenících z hrdinových přeslechnutí. Ostatně právě při vědomí jejich obtížnosti věnoval spisovatel knihu svým překladatelům.

Za ucho Čecha zatahá jen hrstka drobných nedotažeností: třeba obrat "v řídce obsazené čajovně" místo poloprázdné, či zbytečně zdůrazněné "na pánský záchod", nemá-li daný muž nejmenší důvod mířit na dámy.

Otazník tak visí pouze nad charakteristikou hluchoty coby předzvěsti smrti, slovy autora "úvod k dlouhému mlčení". Logicky – i vzhledem k překladu názvu románu (v originále Deaf Sentence, hříčka na Death Sentence neboli trest smrti) – by se nabízelo spíš "úvod k dlouhému tichu".


DAVID LODGE: Nejtišší trest
Mladá fronta, přeložil Richard Podaný
376 stran, 299 korun
HODNOCENÍ MF DNES 70%