Na přehlídce vystoupil pětapadesátiletý Vitouš sám, jen s kontrabasem a computerem.
Proč hrajete s počítačem?
Mám předtočené kousky hudby, které jsem zkomponoval, a pouštím je, kdy chci. Dělal jsem to už před deseti lety, ale to jsem měl nahrané celé sekvence, což nebylo dobré. Nemohl jsem dýchat. Nejednou cítíte, že byste potřeboval něco rychlejšího, ale sekvence jede dál. Teď si můžu pouštět kolik taktů chci, i různé efekty.
Střídal jste jazzové standardy s variacemi na Antonína Dvořáka...
Ano, ale není to deset taktů klasika a deset jazz. Jsem klasický i jazzový hudebník současně, hudba je pro mě jedno narozené dítě, žádná splácanina. Podle mého názoru hudba takto směřuje, není jiného východiska. Klasická hudba potřebuje inspiraci a kreativitu, kterou na pódiu hráči ze sebe nedostanou, protože musí číst noty. Chybí tvořivá síla přítomná na živém jazzovém koncertě. To je právě to obrovské, co dělá hudbu hudbou. Je nástrojem, abychom získali spirituální energii.
Už desítky let jste pokládán za špičkového kontrabasistu. To musí být příjemný pocit.
Taková označení měla relevanci tak do pětasedmdesátého osmdesátého roku. Pak ankety začali vyhrávat hlavně ti, jejichž nahrávací společnosti znaly poroty. Stal se z toho obchod. Proklínám ten den, kdy obchodník vstoupil do muziky. Peníze dusí tvůrčí sílu. Když si chtějí firmy vydělat, ať si prodávají Michaela Jacksona, ale ať nám netvrdí, že Jackson je nejlepší muzika na světě - ať po pravdě řeknou, že Jackson je fantastický enterteiner. Jenže obchod tohle ignoruje.
Řada jazzmanů chodí hrát právě k interpretům pop-music...
Protože popoví lidé potřebují tvůrčí sílu: moc dobře si uvědomují, že síla a improvizace přinášejí do hudby hrozně moc. Jazzmani populární věc mohou povýšit. Jinak je to jen rytmus, bum - ča, bum - ča a někdo k tomu krákorá.
Jak vzpomínáte na to, kdy jste hrával s Davisem či Getzem?
Moc rád. Beru to jako osud. Prošel jsem vším, asi jsem ze své generace jediný, kdo to ještě stihl. Vlastně ještě Jirka Mráz to také stihl, ovšem Jan Hammer do toho přišel už jinak. Když si vezmete deset nejlepších saxofonistů té doby, deset nejlepších trumpetistů, pianistů i bubeníků, se všemi jsem hrál. Byla to příležitost, privátní vzdělání, to se nikde nenaučíte. Teď se to všechno spojuje s klasickým vzděláním a tradicí, které mám v sobě, a rodí se něco nového. Evropský jazz dal americké hudbě mnoho.
Jediná cesta je tedy spojit jazz s klasickou hudbou?
Ano, protože oba druhy stagnují a trvá to už nějakých dvacet let.
Nikdy jste nezalitoval, že jste se dal na muziku a nezůstal u vrcholového plavání?
Kdepak! Tenkrát se mě táta ptal: Do kolika let budeš moci plavat? Podíval jsem se na něj a bylo to jasné. Maximálně do třiceti, ale co pak? Jedině bych mohl běhat kolem bazénu a trénovat dětičky. Nebylo to velké rozhodování. Jak říkám, bylo to dané osudem.
 Miroslav Vitouš. |
 Miroslav Vitouš. |
 Miroslav Vitouš. |
 Miroslav Vitouš. |
