Jednou ze tří kapel, které hrály na Kořenu před dvaceti lety a letoška se, obrazně řečeno, nedožily, byl také brněnský Dunaj, pro nejednoho hudebního fanouška vůbec nejlepší - také nejoriginálnější - domácí kapela 90. let. A nedožila se nejen obrazně: svou činnost skončila v roce 1998, když náhle v pouhých 43 letech zemřel její frontman Jiří Kolšovský.
Zbývající členové se nechali k pár koncertům, kdy Kolšovského nahradil Václav Bartoš (dnes Fru Fru), umluvit tři roky po rozpadu. A od té doby si všichni šli po svých, dělali vlastní projekty nebo nastoupili do dalších kapel. Žádostem o obnovení Dunaje vzdorovali tvrdě. A oprávněně, protože když říkali, že bez Kolšovského by to žádný Dunaj nebyl, měli pravdu.
A přece se aspoň dva nejdůležitější, kytaristé Vladimír Václavek a Josef Ostřanský, nechali aspoň pro jednou "ukecat". Někdejší nerozlučná dvojice, jež spolu prošla i řadou dalších seskupení, spolu nestála na pódiu třináct let, ale dvacetiny Litoměřického kořenu jí stály za to se sejít, zkoušet a nakonec v asi půlhodinovém setu pamětníky skutečně dojmout.
Z repertoáru Dunaje vybrali většinou volnější songy, které lze v komorní sestavě zahrát - Cassiniho dělení, Wahoo, V černém. Ale třeba taky nejvíc aplaudované Barvy, vlastně dost ostrou rockovou pecku, která ale zněla v duu neméně tvrdě a autenticky. Vladimír Václavek ustál to, že zpíval party nejen Kolšovského, ale i Ivy Bittové, více než se ctí.
Vystoupení Václavka a Ostřanského bylo nejsilnějším momentem festivalu, který nabídl i další unikátní chvíle, třeba poloakustické vystoupení Tata Bojs nebo koncert personálně rozšířené alternativní legendy MCH Band. Ale "polovina Dunaje" prostě přišla, zahrála a s největší pravděpodobností už takhle víckrát nezahraje. Michalu Hanzlovi, který dvacet let Litoměřický kořen pořádá, patří za jeho diplomatické umění dík.
