Objevil se názor, že roku 2040 bude Lise de la Salle patřit ke dvaceti nejvýznamnějším pianistům světa. Čas ukáže, jestli se proroctví vyplní, nicméně rodačka z Cherbourgu v Normandii už má za sebou první úspěchy a spolupracuje s významnými dirigenty a orchestry. Hraje od čtyř let, když jí bylo devět, přenášel její vystoupení rozhlas a v jedenácti začala studovat na Pařížské konzervatoři.
Její předkové žili v Rusku. Byli hudebně nadaní, babička její babičky se dokonce znala s Čajkovským. V rodině však najdeme i malíře a galeristy.
Rozhodovala jste se mezi hudbou a malířstvím?
Výtvarné umění mám ráda, užívám si návštěvu muzeí, ale nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych se mu věnovala profesionálně. Od začátku to byla hudba. Doma jsme měli klavír a mně byly čtyři roky. Najednou jsem prostě začala hrát a už jsem nepřestala. Nemaluju dokonce ani jako hobby.
Máte ještě v Rusku příbuzné?
Už ne. Všichni odešli po revoluci v roce 1917, takže prarodiče a rodiče se v Rusku nenarodili. Nicméně pro mě je tato rodinná historie stále důležitá, protože jsem byla z jedné strany obklopená francouzskou kulturou a z druhé ruskou. Vyrůstala jsem tedy v jakémsi mixu.
Proto také hrajete hodně ruské hudby?
Doma jsem mívala spoustu příležitostí slyšet díla Rachmaninova, Prokofjeva nebo Šostakoviče, možná už když mi bylo sedm nebo osm let. Bylo to pro mě přirozené a blízké.
Na koncertě přednesete i klavírní verzi Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Čím je pro vás zajímavá?
S tou skladbou žiju už mnoho let. Jako dívka jsem ten balet milovala, měla jsem ho na DVD v choreografii Rudolfa Nurejeva. Líbila se mi i samotná hudba a pak jsem objevila orchestrální suitu. Obrovsky na mě zapůsobila. Je v ní totiž celý příběh, můžete procítit všechny intriky a vášně. A protože kromě orchestrální verze existuje i klavírní, rozhodla jsem se ji hrát. Vytvořil ji sám Prokofjev, a tak je zajímavé sledovat, jak to udělal, co změnil, co ponechal. Nejvíce mne fascinuje poslední část, loučení Romea s Julií. Slyšíte v ní přítomnost smrti a obsahuje tolik emocí.
Mezi hudebníky, které obdivujete, je mnoho pěvců. Jak lidský hlas inspiruje klavíristu?
Zpěv je pro mě velmi důležitý, protože chci hudbu co nejvíce přiblížit lidskému projevu. Hlasem totiž můžete vyjádřit jakoukoli emoci. A já se vždy snažila nacházet i v klavíru tuto neuvěřitelnou sílu, ať už jde o vyjádření bolesti, radosti nebo humoru. Pianisté to ovšem mají obtížnější, protože hlas může po příslušném studiu například zesilovat na jednom tónu, což my nemůžeme. Ale je to pro mě výzva, abych hledala cesty, jak klavír rozezpívat jinými prostředky.
Už jste nějakého pěvce doprovázela?
Ještě ne, ale v budoucnu bych chtěla. Zatím pracuji s dirigenty, jako je Fabio Luisi nebo James Conlon, kteří hodně dělají operu. Když mám čas, chodím na operní představení. Zpěváci pracují úplně jiným způsobem než pianisté a já je ráda sleduji.
Ve světě je více špičkových houslistek než pianistek. Čím to podle vás je?
Možná proto, že klavír přece jen potřebuje víc fyzické síly. Když hrajete s velkým orchestrem, musíte pořád hrát s plnou intenzitou, abyste klavír slyšeli. A to je možná pro ženy obtížnější. Ale upřímně řečeno, nevím.
Co pro vás znamená Rudolf Firkušný?
V hudebním světě je to dodnes velmi známé jméno. Jeho interpretace je neobyčejně senzitivní, inteligentní a jemná. Na nahrávkách si ji moc užívám.
Hrajete i českou hudbu?
Kdysi jsem studovala Janáčka, ale neprováděla jsem ho na veřejnosti. Klavírní repertoár je totiž obrovský a nabízí spoustu možností. Možná se k české hudbě dostanu později.
