Šestičlenná kalifornská skupina prodala od svého debutu v roce 1996 skoro padesát milionů desek po celém světě a získala dvě ceny Grammy. S jejími dvěma členy, potetovaným zpěvákem Chesterem Benningtonem a vousatým basovým kytaristou Davem Phoenixem Farrellem, jsme se sešli v hotelovém bungalovu Sunset Marquis v Hollywoodu. Řeč byla samozřejmě o nové desce a o nadcházejícím turné, ale i o stylu práce kapely.
Když jsem před několika lety hovořil s vašimi kolegy Joem Hahnem a Mikem Shinodou, tvrdili mi, že milují Prahu. Natočili jste tam i video a několikrát vystoupili. Takže mě trochu zklamalo, že ve vaší podzimní šňůře česká metropole chybí. Proč?
Chester: To je férový dotaz. Nemělo by to smysl zapírat. Vždyť jsme tam více než doma a můj tříletý syn už nad tím zívá a otráveně se vyptává: "Zase do Prahy?" (smích)
Dave: Je to stejný, jako když jsme byli malí kluci a každý víkend nás rodiče někam vozili. Taky jsme se znuděně ptali, zase autem na výlet? Nechceme se jim podobat a snažíme se objevovat nová místa na mapě světa.
Nicméně jste v Praze natočili některé podklady k novému CD.
Dave: Pracovali jsme tam na ukázkách. Nevím, co se s nimi stalo, ale byla to součást experimentu: tvořit v nejrůznějších studiích. Myslím, že jeden nebo možná několik z tamějších záznamů je součástí nového alba.
Chester: Řadu hudebních nápadů se snažíme natočit během koncertních šňůr. Něco jsme udělali v Praze, Berlíně a jiných městech. Několik dnů jsme prožili taky v New Yorku. Tohle album vznikalo s přáním propojit nejrůznější zvuky s místy a kulturami, kde jsme koncertovali, a určitě to na něm bude poznat.
Liší se v něčem vaše inspirace v Evropě a v Americe?
Chester: Ve všem. Velký vliv má na mne historie a stará kultura, což nám tady v Americe zatím chybí. Když navštívíte místa stará tisíciletí, zapůsobí to na vás. Rád proto cestuji, abych měl možnost zachytit nejrůznější pocity, které mi kromě jiného umožní poznat minulost a současnost lidstva. Zjišťuji, že jsme stejní, ale zároveň velice rozdílní.
Dave: Mohu to potvrdit. Vyrůstal jsem v jižní Kalifornii, ani ne v Los Angeles, trochu dál na jih, v Orange County. Je to část města, kde i třicetiletá architektura se pokládá za historickou. Vyvolává to úplně jiný pocit než ten, který máme během návštěv Evropy a Asie.
Brněnský koncert Linkin Park (2008)
Vraťme se k vašemu albu. Je na něm široký rejstřík stylů. Mike Shinoda je charakterizoval v časopisu Rolling Stone jako "unikát, který přinutí kritiky k vymyšlení nového jména žánru pro vaše čtvrté studiové album". Souhlasili jste všichni s výběrem songů?
Dave: Celý proces tvorby je v našem případě docela jednoduchý. Začal už před více než deseti roky. Každý se snaží přidat vlastní nápad k něčemu, co už v základech máme. Experimentujeme s rytmem i harmonií a navzájem se snažíme vycítit to nejlepší, co by z toho mohlo vzniknout. Vznikají vrstvy, které se překrývají. Úžasný je, že spolupracujeme na různých nástrojích a ani já si často nejsem jistý, jestli je ta basovka jen moje. Možná v tomhle procesu ztrácíme individualitu, ale zároveň si uvědomujeme, že jde o to, co bude pro píseň nejlepší.
Nejen elektronika"Dřevěné nástroje mají svůj význam. Dodávají organický prvek zvuku a elektronikou se je jen snažíme spojit v harmonii." Dave Phoenix Farrell |
Chester: Jen málokdy se snažíme zhudebnit nějakou lyriku. Někdy se stane, že obojí vznikne ve stejnou chvíli. Uslyšíme melodii a v hlavě k tomu naskočí slova. Na téhle desce máme řadu "automatic recording", což je v podstatě něco podobného free style, metalu nebo hip hopu. Posloucháme hudbu, slova sama přicházejí a ve stejnou chvíli zaklepou na dveře do mozku. Je to velice zábavný a rádi se bavíme tím, co z toho vznikne. Co se týká obsahu textů, zahrnují
všechno, co se kolem nás děje. Vypovídají o hospodářské krizi i konfliktu na Středním východě.
Na albu je slyšet hodně elektroniky. Začínáte jí dávat přednost před klasickými nástroji?
Dave: Takhle k nahrávání nepřistupujeme. Snažíme se o zvuk, který zahrnuje vše. Nemyslím si, že jen s elektronikou bychom to zvládli dokonaleji. Dřevěné nástroje mají svůj význam, podobně jako piano. Dodávají organický prvek zvuku a elektronikou se je jen snažíme spojit v harmonii. Experimentujeme se starými modely kytar a se vším už dnes historickým od zesilovačů po mellotron. V minulosti jsme hráli i na staré mechanické 808 bicí zařízení, které kdysi použili Beastie Boys ke své první nahrávce.
Na koncert Linkin Park přišlo na čtrnáct tisíc fanoušků.
Z kolika nápadů jste dělali výběr pro A Thousand Suns?
Dave: Už jsme chytřejší. Dřív jsme vybírali z mnoha songů. Šest kluků přinášelo nápady a snažilo se je dát dohromady. Bylo to trochu bláznivé - mnoho stylů a experimentů, ve kterých jsme se každý snažil vytvořit za každou cenu něco neobvyklého. Vznikla z toho stovka songů při výběru pro naši poslední desku Minutes To Midnight.
Chester: Tentokrát jsme se zaměřili spíše na nápady, ve kterých jsme se spojili. Měly zahrnovat melodie, které jsou nám blízké a které jsme se snažili navzájem rozpracovat. Může to připadat stejné jako v minulosti, ale pro nás to byl nový začátek. Pracovali jsme jen na jedné písni několikrát a nemuseli se rozptylovat výběrem. Vypadalo to jako laserový paprsek zaměřený na jeden otvor. Takže jsme tentokrát nevybírali z velkého množství, ale brousili jen několik diamantů.
Prý jste si nechali studio vydekorovat nafukovacími balonky? Byl to bláznivý marketingový nápad, nebo vám to při nahrávání pomohlo?
Dave: Bylo to trochu zlomyslné, ale zároveň i seriózní. Uvědomovali jsme si, že si musíme rozšířit obzor. Potřebovali jsme k tomu neobvyklé prostředky. Sedět kolem sebe v drogovém opojení by nemělo význam. Obklopili jsme se proto nápady umělců, s kterými naše hudba rezonuje. Šlo o obrazy, fotky i plakáty. Vizuálně nám pomohly udržet se v prostoru a realitě. Patřily k tomu i tři tisíce létajících balonků. Bylo to zábavné cvičení. Nepřipadali jsme si jako stroje, které vyrábějí muziku pro supermarkety a výtahy. Spíše jako umělci, kteří ji umějí propojit a nepřejí si žádné předpisy, které by je měly ovlivňovat.
Máte nějaký zážitek z vystoupení, který si zapamatujete "až do hrobu"?
Chester: Bylo jich hodně. Ale určitě naše první vystoupení v Číně. Přišlo víc než 30 000 fanoušků. Všichni byli v kotli sportovního stadionu, obklopení v patrech uniformovanými a ozbrojenými vojáky na schodech. V dolních podlažích, propojení v řetězci, hlídali členové obyčejných jednotek. Byli na sobě namačkaní, neproklouzla by mezi nimi ani myš. Nad nimi na dalším stupni stáli důstojníci. Ti už měli mezi sebou několikametrové rozestupy. Schod nad nimi byli jejich velitelé. Rozpoznávacím znakem bylo jejich dekorování. Na prsou měli tolik vyznamenání, že to vypadalo velice důležitě. Báli jsme se, ale nikdo nás nestrkal, nemanipuloval a výsledkem byla dokonalá spolupráce. Po prvních pěti šesti skladbách přišlo překvapení. Velitelé se začali v rytmu naší hudby pohybovat, přidali se důstojníci a vojáci. Celý stadion se roztančil. Bylo to úžasný.
