John Ronald Reuel Tolkien se narodil 3. ledna 1892 v Bloemfonteinu v Oranžském svobodném státě (Jihoafrická republika), ale ve čtyřech letech jej matka odvezla do Anglie na návštěvu domova. Když otec zemřel na revmatickou horečku, rodina se usadila v Sarehole, na jihovýchodním okraji Birminghamu. Ronald prožíval na venkově šťastné dětství a vnímavost k přírodě se zračí v celém jeho díle.
Po smrti matky, kdy bylo Ronaldovi dvanáct let, se s bratrem stali schovanci kněze z birminghamské Oratoře. Oba chodili do Školy krále Edwarda v Birminghamu, kde Ronald vynikal v klasických jazycích a seznámil se i s anglosaštinou a střední angličtinou. Tehdy také začal rozvíjet své jazykovědné schopnosti vynalézáním jazyků, které připisoval národu Elfů.
Po úspěšném absolvování anglického jazyka a literatury na exeterské koleji v Oxfordu se Tolkien oženil s Edith Bratovou, s níž se kdysi sblížil, když žili ve stejném penzionu v Birminghamu. Během první světové války se zúčastnil bitvy na Sommě, kde padli dva ze tří jeho nejbližších přátel. Obdržel také důstojnický patent.
Po válce byl zaměstnán v redakci Novoanglického slovníku, kde začal psát mytologický a legendární cyklus, který původně nazval Kniha ztracených příběhů, ale jenž nakonec vešel ve známost jako Silmarillion.
V roce 1920 pak dostal místo docenta anglického jazyka na univerzitě v Leedsu. Vynikl živým a poutavým vyučováním a v roce 1925 byl zvolen profesorem anglosaštiny na Oxfordské univerzitě, kde působil s velkou odborností a nadšením po mnoho let. Byl jedním z nejlepších filologů, jací kdy žili.
Rodina, mezitím již čtyřčlenná, jej povzbuzovala, aby svou mytologickou představivost využíval i pro skromnější náměty. Dětem psal a ilustroval Dopisy Děda Mráze a vyprávěl jim příběh Hobita. O několik let později, v roce 1937, jej vydal Stanley Unvin a brzy žádal pokračování. Tolkienovi se do toho zpočátku nechtělo, brzy se ho však zmocnila inspirace a z plánované další knihy pro děti vznikl Pán prstenů, popravdě spíš pokračování Silmarillionu než Hobita. Dokončování tohoto obrovského příběhu trvalo dvanáct let a vyšel až před Tolkienovým odchodem do penze. Když kniha vyšla, byl její autor mimořádnou popularitou velmi překvapen.
Po odchodu na odpočinek žili Tolkienovi nejprve v oxfordském předměstí Headingtonu a poté v Bournemouthu, ale když roku 1971 Edith zemřela, vrátil se Tolkien do Oxfordu. Zemřel po kratičké nemoci dne 2.září 1973 a přenechal vydání svého mytologického cyklu Silmarillion svému synu Christopherovi.
Zádušní mše za J.R.R. Tolkiena se konala v Oxfordu čtyři dny po jeho smrti v prostém moderním kostele. Modlidby a čtení vybral jeho syn John, který celebroval mši s pomocí Tolkienova staršího přítele Roberta Murrayho a jeho farního kněze Msgre Dorana. Nekonalo se žádné kázání. Když však několik týdnů nato konali pamětní bohoslužbu někteří jeho američtí obdivovatelé v Kalifornii, byla sboru přečtena povídka Nimralův list. Možná by se mu to nebylo nezdálo nepřípadné...
‚...před ním stál Strom, jeho Strom, dokončený, dá-li se to říct o Stromě, který byl živý, jeho listy se rozvíjely, jeho větve rostly, ohýbaly se ve větru, který Nimral tak často cítil a tušil, a tak často nedokázal zachytit. Upřeně hleděl na strom, pomalu zvedl paže a rozevřel je dokořán. Je to dar!" řekl...‘
 Glum |
 Galadriel naplnila naplnila nádržku až po okraj vodouz potoka, dechla na ni, a když se voda opět ustálila, promluvila. "To je zrcadlo Galadriel," řekla. "Přivedla jsem vás sem, abyste se do něj podívali, jestli chcete." Vzduch byl velice klidný, dolina temná a elfí paní vedle nich vysoká a bledá. |
 Gandalf se už nějaký čas v Hobitíně neukázal: od Bilbova zmizení byly jeho návštěvy řidší a tajnější. Obyvatelé Hobitína ho vlastně neviděli, ani jinak nezaznamenalijeho přítomnost už mnoho let: Tichounce přicházel za soumraku ke dveřím Dna pytle a vstupoval bez klepání... |
 Tady hluboko dole u vody žil starý Glum, drobný slizký tvor. Nevím, odkud přišel, ani co byl vlastně zač. Byl Glum - tmavý jako sama tma, až na dvě kulaté bledé oči ve vyzáblém obličeji. Měl malý člun a v něm vesloval docela tiše sem a tam po jezeře neboť to bylo skutečně jezero, široké a hluboké a vražedně studené. Pádloval svýma velkýma nohama, visícíma přes okraj člunu, ale nikdy nezčeřil ani vlnku. kdepak on. Vyhlížel svýma bledýma, lampovitýma očima slepé ryby, které lapal dlouhými prsty s rychlostí myšlenky... |
 Měl rád i maso. Skřeti mu chutnali, když se mu podařilo některého chytit, ale dával si pozor, aby ho nikdy neoběvili. Jenom je škrtil zezadu, když někdo z nich zabloudil sám dolů na břeh a Glum tam právě lovil... |
 ...a s nimi přišli draci z Glaurungova plemene. Bylo jich nyní mnoho a byli strašní. Morgothovo vojsko přišlo přes kopce na severu tam, kde byly nejvyšší a stráž nejméně bdělá, a přišlo o sváteční noci, kdy všechen gondolinský lid na hradbách očekával východ slunce... |
 Po nějaké chvíli se Bilba zmocnila netrpělivost. "Tak co je to?" vyjel si. "Ať nám to dá šanci, můj milášku, šanci, šš, šš!" "No tak," uhodil na něj Bilbo, když mu dával šanci dost dlouho, "jaká je vaše odpověď?" Ale Glum si náhle vzpoměl, jak kdysi dávno vybíral ptačí hnízda, jak sedával pod říčním břehem... |
 Teď bylo ono bídné stvoření rovnou pod ní, v danou chvíli mimo dosah jejího žihadla i pařátů. Ohromné břicho nad Samem hnilobně světélkovalo a puch ho málem porazil. A přece mu zuřivost stačila ještě na jednu ránu, a než na něho mohla dosednout a zadusit ho i s jeho drzou, mrňavou odvahou, zoufalou silou po nínapříč sekl jasnou elfí čepelí... |
 Vzduch kolkem něho zafičel, takže zavřel oči. Trpaslíci volali sbohem a slibovali, že to vládci orlů oplatí, jestli k tomu budou mít někdy příležitost, a patnáct velkých ptáků vzlétlo ze skalní římsy. Slunce stálo dosud nízko nad východním okrajem světa... |
 Místo sosen se objevily buky a duby, a soumrakem vládla utěšená pohoda. Tráva už ztratila ve tmě skoro všechnu zeleň, když se konečně octlina otevřené mýtině nevysoko nad břehem proudu... |
 Tam seděl ve stínu na velkém plochém balvanu strašlivý skřet s obrovskou hlavou a kolem stáli skřetové ozbrojení sekyrami a zakřivenými meči, jakých používají. Aby vám to bylo jasné, skřeti jsou krutí, plní zloby, a mají černá srdce. Neumějí udělat nic krásného, ale zato ledacos chtrého. |
 Zjistili, že hledí do prapodivného obličeje. Patřil veliké postavěpřipomínající člověka, ba téměř skalního obra,vysoké nejméně čtrnáct stop, velice statné, s vysokou hlavou téměř bez krku... |
 Portrét J.R.R. Tolkiena (1892-1973) s dýmkou, duchovního otce Skřetů, Hobitů, Elfů, Gandalfa a mnoha jiných bytostí z bájné Středozemě. Autor dnes již klasických děl Hobit, trilogie Pán prstenů a Silmarillion. Držitel Řádu Britského impéria a čestného doktorátu z literatury, uděleného Oxfordskou univerzitou. |
