Přesně o půl jedenácté, chvíli poté co z pódia slezl eklekticky naladěný britský DJ Make Music, který ji doprovází na celém turné, začala v holešovickém klubu SaSaZu show, která Praze mimo jiné opět ukázala, že ani dvacet let po revoluci si nedokázala zcela vyklepat slámu z bot a po kulturní stránce to má do Evropy pořád kus.
Lily je mistryní efektivity. Na pódiu si vystačila se čtyřčlennou živou kapelou se standardním obsazením. Bez nákladných kostýmů či kulis a vypjatých gest, kterými se tak rády zaštiťují jiné popové zpěvačky, aby zakryly, že nemají co říct.
Lily toho dost říká už ve svých vtipně neveselých sarkastických textech, takže si pro začátek vystačila s úplně jednoduchým oblečkem, sestávajícím z černých džín, které zpěvačcce - jak se publiku pochlubila – hrozily spadnout, prostých černých lodiček a průsvitného třpytivého trička. Zejména ono svým neustálým mihotáním vyvolávalo dojem, že je na pódiu neustále nějaký pohyb, ačkoliv zpěvačka sama byla spíš statická.
Koncert odpíchla písní Everyone´s At It, která uvozuje i její aktuální druhé album It´s Not Me, It´s You a zpočátku ani moc nemluvila, jenom zpívala, pocházela a zlehýnka tančila. Až po bloku asi tří úvodních písní se rozhodla prolomit ledy a začala mluvit k lidem, čímž odhalila svoji největší zbraň.
Lily Allen je zkrátka ztělesněná bezprostřednost. Vykládala vtípky, které s gustem prokládala slovy "fuck" nebo "fucking", aniž by to znělo vulgárně nebo vykalkulovaně. Lidi v prvních řadách litovala, že si nemůžou zajít pro drink a nabádala organizátory, ať jim přinesou "něco z těch prima vín v zákulisí".
A vyloženě si užívala šanci trochu politicky nekorektně si na pódiu zapálit, což by doma v Británii a dalších zemích už jednoduše nemohla. A tak během koncertu vyhulila snad pět cigaret. Návštěvníků koncertu se neustále ptala zda se baví, ale spíš než jako fráze to vypadalo, že ji to opravdu zajímá.
Publikum totiž bylo standardně trochu netečné. Jejím anglickým proslovům z velké části nerozumělo a texty neznalo, čímž se naplno vyjevilo, že Lily Allen jsou pro většinu přítomných pouze dva singly z rádia, což je skutečně velká škoda.
S porozuměním se nesetkal ani fakt, že Lily do svého setu zařadila i píseň Naive od britských kloučků The Kooks, kteří letos s úspěchem vystoupili na festivalu Rock For People, hitovku Oh My God z prvního alba Kaiser Chiefs a dokonce i píseň Dub Be Good To Me od projektu Beats International, který na konci 80. let založil Norman Cook, ještě než se proslavil jako Fatboy Slim.
A zpěvačka byla právem trochu udivená, že po těchto číslech, která nepochybně patří k vrcholům jejího setu v jakékoliv civilizované zemi, se pražské publikum – snad až na poslední zmíněnou píseň - sotva namáhalo zatleskat. Určité vzájemné pochopení sálem problesklo naštěstí alespoň při poslední coververzi večera, písni Womanizer od Britney Spears.
Podstatná část setu Lily Allen ale pochopitelně sestávala z vlastního materiálu, pocházejícího z debutu Alright, Stil (2006) a už zmíněné letošní dvojky. Dá se říct, že fungoval dobře, snad až na trochu rozvláčnější střední část, při níž Lily blikotavé tričko vyměnila za obyčejnější bílé tílko s vestičkou, jež si nakonec při slovech "Now everything's cool as long as I'm getting thinner" (tedy "Všechno je v pořádku dokavad hubnu") z písně Fear za všeobecného nadšení vytáhla až k podprsence, aby se pochlubila svým bříškem.
Ve správný okamžik však vadnoucí atmosféru prořízla čirá drum´n´bassová palba, v níž se proměnila singlovka Smile z první desky. S tou Lily vypomohl pětadvacetiletý kulometný londýnský rapper Professor Green, patřící k chráněncům jiné hvězdy britské klubové hudby poslední dekády, Mika Skinnera z The Streets.
Na pódium se Lily vrátila jednou a to ve svém nejtypičtějším úboru – v šatičkách se širokou nabíranou sukní a bez ramínek. A vystřihla hit Not Fair a závěrečný veseloučký antibushovský pamflítek Fuck You, při kterém SaSaZu konečně pumpovalo a který celý večer uzavřel.
Lily Allen není zpěvačka, která by mohla ohromovat rozsahem. Přesto naživo zpívala čistě a její sexy hlásek se znatelným londýnským přízvukem se třpytil sálem podobně jako její tričko. A je rozhodně dobře, že se nenechala zmást tím, že si publikum s jejími proslovy příliš neví rady, nestáhla se do sebe a vesele drmolila dál.
Je bezprostřední, vtipná, inteligentní, a na zhýčkané dítě z lepších vrstev i dost milá. Právě to celý večer postupně uvolnilo až do podoby, která se ve finále zvrhla ve sborové provolávání "fuck you" z refrénu už zmíněné písně.
Jako adekvátní prostor se ukázalo i samo SaSaZu. Podle některých lidí je tenhle prostor pořád trochu přiškrcený, přesto tu objektivně vzato nemusí mít platící návštěvník pocit, že si koupil lístek na koncert, na kterém nic neuvidí, neuslyší, nezajde si na záchod, neobjedná si pití a navíc bude dýchat vzduch, který ho společensky ocejchuje na následující tři dny. Čistý zvuk, odpovídající světla a klimatizace v českých klubech prostě pořád bohužel nejsou samozřejmostí.
Za dramaturgický lapsus se dá považovat snad jenom pozvání Leoše Mareše coby "afterparty dýdžeje". Mareš je přece jenom z úplně jiného vesmíru než Lily. A jeho intelektuálně nesmělé vtipy o Karlu Gottovi a hysterické provolávání "kamon" nebo "ček it aut", jimiž mimo jiné prokládal písně jako Máma od Lunetiku, Nirvanu, Kontrafakt nebo Kabát nás z onoho kosmopolitního světa vrátily zpátky na zem a stylový večírek nakonec proměnily v trochu luxusnější vesnickou diskotéku. Ano, máme se pořád hodně co učit. Ale s tím už Lily Allen nemá nic společného.
Lily Allen
SaSaZu, Praha, 30. října 2009
Hodnocení iDNES.cz: 80%
