Ve velké roli opuštěné ženy, která vede monolog s telefonním sluchátkem, se představuje Jitka Sedláčková. „Přečetla jsem si text a přišla na to, že se tam objevují paralely s mým životem,“ popisuje herečka. „Vždycky jsem velmi intenzivně prožívala vztahy,“ dodává. Projít si znovu takovým příběhem pro ni tak byla velká katarze.
Sedláčková zároveň chtěla na českou scénu vrátit dramata. „Pořadatelé dneska řeknou: ‚Přivezte nějakou srandu, lidé se chtějí bavit.‘ Já tomu rozumím,“ uvažuje herečka. „Vážím si dobrých komedií, nepodceňují práci tvůrců televizních seriálů, ale návrat velkého příběhu a velké lásky na jeviště je také třeba,“ upozorňuje.
Sedláčková prostudovala všechny překlady slavné Cocteauovy hry, vybrala si ten od Jana Kučery. „Museli jsme lehce pracovat s technologiemi, dneska jsou telefony na jiné úrovni, než byly v Cocteauově verzi, kdy ještě fungovala spojovatelka. To už by dnešní divák nechápal,“ popisuje úskalí původního textu z roku 1930, který bylo logicky nutné modernizovat.
Hru u nás svým proslavila v sedmdesátých letech herečka Jaroslava Adamová v pražské Viole. Pro Divadlo Kampa ji nyní zrežíroval Boris Hybner. „On velmi krásně popsal, že ten příběh je jako život od dětství po stáří,“ říká Sedláčková, která učení se tak náročného textu označila za očistec. „Ve čtyři ráno jsem stála na balkoně a řvala to do ulice,“ popisuje.
Sama pak do hry dodala postavu černého anděla, hrdinčina vnitřního hlasu v podání Dáši Zázvůrkové. „Nejde o zásah do textu, to je, jako bych dodala muziku. Lidský hlas není jenom slovo. Lidský hlas může i zpívat a dýchat,“ vysvětluje přítomnost druhé postavy. „A taky nechci na představení chodit sama,“ směje se.
Další reprízu má Lidský hlas v Divadle Kampa 9. června.
