Jenže jeho román Mandolína kapitána Corelliho se dočkal hollywoodského filmového zpracování s hvězdným obsazením, a to rozhodlo.
Technicky dokonalé představení z doby italské a nacistické okupace Řecka, které ukázalo nesporně profesionální herecké výkony v dobrém slova smyslu, sice knižní předlohu v mnoha ohledech zploštilo a skoro i zradilo, ale alespoň upozornilo na dílo samé. Bernieresovy knihy u nás nevycházejí v pořadí, v jakém byly napsány.
Až po Mandolíně tu začala vycházet trilogie o fiktivní latinskoamerické zemi, která spisovateli získala proslulost.
Nyní vyšel její poslední díl, Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána. Kdo nezná předchozí dvě knihy Válka o zadnici dona Emmanuela a Seňor Vivo a drogový baron, bude možná trochu zmaten záplavou postav, které byly představeny dříve, ale brilantní autorův styl pomůže se přes tuto drobnost přenést.
Titulní postava, morálně pochybný a přitom nebohý kardinál Guzmán, v sobě ztělesňuje jeden aspekt jihoamerického společenského života: konflikt evangelia s drsnou politickou realitou.
Tedy s korupcí, s neschopností vládců, kteří se více věnují obskurní magii než zájmům země, a se světem, kde se politika ministerstva zahraničí řídí radami archanděla Gabriela (ministr je vizionář) a vypadá to podle toho. Je to svět bídy a nájemných vražd.
A také slabostí těla, neboť kardinál má tajnou družku a s ní dítě, o jehož původu nahlas mluví všichni kromě jeho otce. Ale stejně tak je to svébytný svět karnevalu, kde mezi vraždami obyčejní lidé nezapomenou občas uspořádat slavnost, svět, kde i zrůdy mají aspoň v náznaku nějakou lidskou stránku a kde občas mrtví mají větší moc než živí, protože žijí dál a pozemská moc už na ně nemůže.
Zatímco v předchozích knihách čtenář nahlédl do bizarního světa vládnoucí junty a nesčetných levicových geril, tentokrát narazí na náboženský fanatismus středověkých rozměrů.
Už to nejsou tajné služby, ale noví křižáci vedení fanatickým knězem, kdo terorizuje venkovany, vraždí, mučí a hovoří přitom o vysokých ideálech.
Bernieres je veliký kronikář a analytik současného světa, který svůj roční pobyt v Kolumbii, kde pracoval jako učitel a honák krav, dovedl zúročit.
Louis de Bernieres bývá považován za spisovatele ovlivněného magickým realismem. Jeho styl je však odlišný. Na jednu stranu potěší příznivce humoru anglického ražení, na druhou jsou jeho líčení tak drastická, že lze spíše hovořit o naturalismu.
Magie je tu však více než dost. Bernieres nastavil svým stylem " magického naturalismu" laťku při popisu lidské tragikomedie dost vysoko. A překladatel Viktor Janiš " svému" autorovi, který s oblibou používá tu církevní terminologii, tu latinskoamerické výrazy, rozumí a svou překladatelskou laťku s přehledem přeskočil.
 Literatura (ilustrační foto) |
