Na knižní vydání svých kreslených příběhů o lovcích mamutů, stejně jako o novodobých sprejerech, si musela léta počkat - na náročnou výrobu neměli nakladatelé peníze.
Nakonec knihu vydal ve spolupráci s Knižním klubem sám manžel a každý výtisk z desetitisícového nákladu je v podstatě originál. Devítimetrové leporelo nešlo v daném termínu vyrobit strojově, a tak každý díl museli slepovat slovenští tiskaři.
Komu je vaše knížka určena?
Na první pohled by se zdálo, že je to knížka pro děti, ale já si myslím, že je pro každého, kdo nedával ve škole pozor. A šprti se pobaví.
V poznámce děkujete Lence Moštěkové, že vás donutila dějiny napsat. Jak to vlastně bylo?
Za studií jsem si začala přivydělávat jako grafička časopisu Ohníček. Tam tehdy nastoupila jako šéfredaktorka Lenka, která byla plná energie a elánu a která se rozhodla, že bude děti vzdělávat hrou. Založila si svůj časopis To jsem já - jeho idea byla, že všechno se dá zpracovat. Celý se dal rozstříhat, měla to být hračka pro děti. A já dostala nabídku, abych pro něj vytvářela dějiny na pokračování, tak na tři stránky. Nadšeně jsem přikývla. Až potom jsem si uvědomila, že s tím bude spousta práce, vymyslet texty i obrázky, čas navíc vyžadovala i moje studia na akademii. Ale rozhodla jsem se, že to všechno zvládnu. Následujících několik let jsem spala minimálně, měla jsem tvrdý harmonogram: v šest ráno jsem vstávala a spát jsem chodila v jednu hodinu v noci. Původně se to jmenovalo Zvesela do minula. Děti reagovaly nadšeně a některé z nich mi do redakce dokonce poslaly i svoje vlastní dějiny, jak si je představovaly. Myslela jsem, že oslovuji nějaké starší děti, devět deset let, a oni mi psali i prvňáčci!
Knihu jste celou vytvořila sama - kolik let vás stála?
Když se sečtou všechna ta léta, dohromady, je to šest let. Pro časopis to byly tři roky, kdy vzniklo třicet dílů. Zájem o knižní vydání dějin mělo tehdy nakladatelství Knižní klub, byla tam však podmínka: předělat je do méně nákladné formy, navíc do devíti měsíců. Tak jsem to zkusila. Původně jsem ve svých dějinách měla nejrůznější hejblata: pocestní jdou do lesa, a když z něj vycházejí, jsou už okradení a zmordovaní od lupičů. Nebo v éře komunistů jsem do paneláku zabudovala jezdící výtah. Podobné nápady jsem musela vynechat, aby jednotlivé výřezy byly jednodušší, a tak se zlevnilo vydání knížky. Za těch devět měsíců jsem to musela celé překreslit, dovymyslet textové poznámky, vlastně to úplně celé předělat. Na zadních stranách měly zůstat prázdné bílé stránky, což se mi nelíbilo, a tak jsem si na ně vymyslela černobílou kresbu a další témata. Bylo to na zbláznění, s manželem jsem byla na rozvod. Nakonec jsem to v termínu stihla, ale v nakladatelství se změnila situace a řekli mi, že je to moc drahé a nemůžou to vydat. Nejdříve jsem byla na zhroucení, ale pak jsem se vzchopila a na knížce pracovala další dva roky. Byla jsem přesvědčená, že to jednou musí vyjít.
Měnil se za ta léta i způsob vašeho kreslení? Postavičky v těch časopisových dějinách vypadají trošku jinak, nejsou tolik protáhlé. Kdy získaly ten charakteristicky žížalovitý tvar?
Rukopis jsem si našla při kreslení vtipů. Zpočátku jsem hodně vykreslovala, ale ty protáhlé postavičky mi přijdou svižnější, ve zkratce mohu lépe vyjádřit výrazy, emoce a karikatury.
Nebojíte se kritiky, že svým ironickým pohledem zlehčujete dějiny?
Hodně jsem si rozmýšlela zpracování druhé světové války, protože je to téma ještě čerstvé. Neměla jsem sílu psát ironicky o odsunu Židů, hlavně proto, že je to i pro děti. Na druhou stranu jsem nemohla jedním dílem úplně vybočit. Druhý problém byl psát o komunistech, nechtěla jsem nikoho urazit, a tak jsem kličkovala. V současné podobě je té době věnován jen jeden díl, ale původní verze obsáhla tři díly, padesátá léta, šedesátá a normalizaci. A jeden z nich jsem udělala celý rudý. Tehdy mě v Mladé frontě přestali někteří lidé zdravit a paní šéfredaktorka musela jít na kobereček. Když si dělám legraci z Karla IV., nikoho to nepobouří, ale když sáhnu do nedávné minulosti, je to horší. Přitom jsem nijak nechtěla účtovat s lidmi, to není účel ani smysl téhle knihy. Nechtěla jsem si dělat legraci z českého národa.
A jaký je tedy podle vás smysl knihy?
Chtěla jsem přiblížit dějiny v celku a přitáhnout k problematice humorem. Nejsem historik, dějiny mě vždycky hodně bavily, ale prošla jsem jen výtvarnými školami. Takže rozeznám hexastyl peripteros a amfiprostylos, ale o propojení historických událostí jsem toho moc nevěděla. Sáhla jsem nejprve po Toulkách českou minulostí a pak jsem si z knihoven půjčovala další knížky, dokoupila encyklopedie. Načetla jsem stovky knih a stále jsem se divila. Původně jsem tam chtěla mít všechno, bylo to ohromující. Jeden z největších bojů při tvorbě této knížky byl o to, co do ní ještě zahrnout a co už ne.
A jaké plyne z dějin poučení?
Že je důležité dějiny znát. Když jsem si povídala se svými známými, zjistila jsem, jaké mají mezery. Netuší, co se tady a ve světě událo. Přitom civilizace je tady krátkou dobu a lidi se za těch pár tisíc let příliš nezměnili. V podstatě jsou pořád stejní.
 Ilustrátorka Lucie Seifertová |
