Přehlídku uzavřel ve středu v Rudolfinu koncert, na němž zazněla opera od André Campry Evropa galantní. Byl to nevšední průhled do dávné kapitoly hudební i divadelní historie. I když vtip, s jakým zachytil různé národy francouzský barokní autor, byl nejspíš srozumitelnější tehdejšímu publiku než dnešnímu.
Vodítkem pro naše současníky by byla normální scénická verze, koncertní provedení vybraných scén pouze s náznaky kostýmů v tomto případě příliš nepomohlo, jakkoli výkony francouzského ansámblu Les Folies francoises, českého Collegia Marianum i zpěváků z Francie, USA, Argentiny a dalších zemí byly vesměs dobré.
Dovézt divadelní inscenaci už nejspíš bylo nad možnosti festivalu, který jinak opět nabídl špičkovou dramaturgii, tentokrát spojenou tématem Středomoří. Většinu koncertů si člověk užíval. Zvláště vystoupení španělského souboru Euskal Barrokensemble, s nímž si na Zámku Troja zahrál i íránský virtuos na setar Kiya Tabassian, či tamtéž neapolské barokní písně v živém, oduševnělém podání Lore Binonové a trojice hudebníků - jakkoli v neklimatizovaném sále bylo nesnesitelné vedro.
Příjemným meditativním kontrastem k ohnivému temperamentu bylo vystoupení českého ansámblu Tiburtina Ensemble v chladivějším prostoru Emauzského kláštera, věnované středověké duchovní hudbě Itálie.
Praskla v pravou chvíli
Pokud něco vyvolala rozpaky, tak částečně snad úvodní koncert v (akusticky velmi vyhovujícím) Divadle na Vinohradech, na němž francouzská sopranistka Véronique Gensová, jedna z největších hvězd staré hudby minulých let, zpívala za doprovodu souboru Les Ambassadeurs árie francouzských barokních autorů. Jakkoli při zacházení s mateřským jazykem je nedostižná, tak vokálně už zenit překročila. Hlas ztratil pružnost, možná se na něm podepsal repertoár, jenž si k Gensová původnímu oboru postupně přidávala.
Vystoupení berlínského ansámblu Lautten Compagney v Lobkovickém paláci na Pražském hradě zase utrpělo necitlivou, až agresivní hrou houslistky. Za zvukovou clonou leckdy zanikal jinak příjemný soprán Hanny Herfurtnerové, která zpívala árie Händela a italských autorů. Když pak houslistce praskla struna a musela odejít z pódia, téměř to působilo jako zásah bohů. Soubor mimo jiné zahrál i Concerto grosso č. 3 od Alessandra Scarlattiho, které jen o pár dní později přednesl v jiném programu polský soubor Orkiestra Historyczna. Není nad srovnávání – Poláci byli mnohem jemnější, přesnější, sehranější. Muzikantsky to byl špičkový večer.
Díky jejich programu se možná leckterý divák dověděl, že v 17. století žil polský skladatel Adam Jarzębski, jenž prošel Itálií, kde se asi naučil psát nádhernou, hluboce citovou hudbu. A také, že čtyři roční období nezpracoval jen Vivaldi, ale i jeho vrstevník Giovanni Antonio Guido. V tištěném programu bylo zdůrazněno, že na „směr inspirace“ mezi oběma skladateli se dodnes názory odborníků liší. Když hudebníci zahráli Guidovo Jaro a Léto, člověk si pomyslel, že ať už od toho druhého „opisoval“ Guido či Vivaldi, génius byl pouze jeden z nich. Překvapivé zjištění to není, ale někdy je dobré si uvědomit, co to je dar shůry. Ostatně Vivaldi byl zastoupen jiným svým houslovým koncertem, La tempesta di mare (Mořská bouře), jenž dal koncertu i název.
Letní slavnosti jdou zkrátka nevyšlapanými cestami, na nichž se velmi dobře orientují, a pokud mají nějaké zjevné limity, tak ekonomické. Zvou soubory, které jsou většinou kvalitní, menší, někdy tvořené třeba jen třemi, čtyřmi muzikanty. Je paradox, že ty nejproslulejší (a nejdražší) ansámbly staré hudby mívá v programu Pražské jaro, jemuž zase v této oblasti chybí dramaturgický kontext, přesah či dokonce výboj. Myšlenky bez financí jsou stejný problém jako finance bez myšlenek.
