Odvázali publikum tak, že jim zvukař hlavních hvězd musel trochu přiškrtit zvuk, aby neohrozili nepřekonatelnou tvář hlavních hvězd.
Ale stejně diváci odcházeli nadšeni a nechyběly hlasy, že The Corrs byli lepší a svěžejší než starožitná legenda.
"Co mám na to říct," říká při té připomínce kytarista Jim Corr, který spolu se svými třemi sestrami tvoří kapelu. "To zalichotí."
Co se stalo s vaším souborem? Od vydání předchozí desky In Blue a turné v roce 2000 o vás nebylo vůbec slyšet...
Už jsme si potřebovali po pěti tvrdých letech dát pauzu. Ona to vlastně ani tak pauza nebyla. Ve vrcholovém showbyznysu není čas na cokoli kromě věcí s hudbou souvisejících. Vrší se vám spousta restů, které jsou pro váš život nezbytné, ale nestíháte je. Něco jste vydělali a musíte rozhodnout, do čeho to investujete, a podobně. A taky si musíte nějak utřídit v hlavě, co a jak dál. Hlavně se zlepšit v psaní písní.
Pamatuji si, že když se dřív dělaly rozhovory, tak každý mluvil o tom, jestli měl období dobré, nebo špatné inspirace. A teď každý začal říkat "zlepšoval jsem se v psaní písní".
Kdybychom dál čekali na inspiraci, tak natočíme tak jedno album za deset let. Mnohem lepší je psát jednu píseň za druhou. Pořád a pravidelně. I když vám některé nevyjdou, za rok za dva nebo za deset vám nějaký moment nebo nápad může dozrát.
Takže vy vyznáváte podobnou filozofii jako Elton John nebo Chris Rea, kteří se snaží psát píseň denně, bez ohledu na to, jestli ji někdy použijí?
Tak daleko jsme se ještě nedostali, ale rozumím tomu. Máte pak velký základ, ze kterého můžete vybírat, co natočíte, a můžete si dokonce dovolit nahrát mnohem víc skladeb, než pak použijete na desku. Dokonce se nakonec můžete dostat do příjemné situace, že si odložíte i nějaký jistý hit, protože se vám do vaší kolekce zrovna nehodí, a použijete ho někdy později. Třeba na nějaké další kompilaci.
Jaká je vaše nová deska Borrowed Heaven? Stejně slunečná jako ty předchozí?
Víc postavená na kytaře - té mé, samozřejmě - a místy zní trochu ostřeji. Používali jsme méně elektronických pomůcek a snažili se o přirozený zvuk.
Ale že jste stejně urazili dlouhou cestu od skoro folklorní, často jen instrumentální skupiny k plnokrevné rockové kapele!
Já myslím, že to byl přirozený vývoj, který najdete u mnoha takových kapel po celé Evropě. Naše hudební cítění kráčelo dvěma směry. Na jedné straně to byly irské lidové písničky, které jsme milovali a rádi hráli. Ty jsou uloženy někde hluboko v našich životech. A na druhé straně to byla diskotéka našich rodičů, ve které byl pop a rock. A tu jsme milovali taky. Můžete klidně napsat, že naše kariéra je vlastně příběhem nenásilného sbližování těch dvou směrů.
A co měli rodiče v diskotéce?
Police, Paula McCartneyho a hodně Beatles, Beach Boys... spoustu countryové klasiky, i té málo známé. Občas jsme něco přinesli i my.
A našla se nějaká deska, na které jste se s rodiči neshodli?
Snad ani ne... nebo teď si vzpomínám, že jsme jednou přinesli domů album od Prince. Myslím, že to bylo Princovo Černé album. A z toho byl tehdy táta na mrtvici. Hlavně kvůli textům. Vzpomínám si, jak se nad tou deskou rozčilil, a divil se, co se nám na tom může líbit. Ale to snad byla jediná výjimka.
Takže vy vlastně hrajete nějakou modernější verzi hudby svých rodičů?
A vy znáte nějakou lepší muziku?
 Jim Corr, kytarista The Corrs, sourozenecké kapely z Irska |
