Tak například: muž s plachým, leč odzbrojujícím úsměvem používá příjmení před křestním jménem. Dopředu si vyžádal fotografie herců, kteří účinkují v jeho hře Temně lákavý svět v pražském Divadle Komedie.
Nosí s sebou tužku a na útržky papírů stále cosi zaznamenává. Händl Klaus tak činil i při návštěvě Prahy, kam přijel zhlédnout reprízu své hry, a pro české tvůrce měl samá slova chvály.
* Na internetu jsem našla, že herec Klaus Händl hrál Goebbelse. To je shoda jmen, nebo jde skutečně o vás?
To je neuvěřitelné, internet je ďábelský, strašlivý vynález! Kde jste to našla?
* Na stránkách filmové databáze.
Dělal jsem na tuto roli casting, ten film není ještě natočený a ani sám nevím, zda tu roli vezmu. Ale za filmem stojí zajímavý režisér Oskar Roehler a scenárista Klaus Richter, tématem je nacistický propagandistický film Žid Süss. Gestapáka jsem již jednou hrál, ve filmu o Sophii Schollové, člence studentské protinacistické skupiny Bílá růže. Jako herec jsem se kdysi živil a ještě tak jednou za dva roky mě někdo s nabídkou osloví.
* Psal jste odjakživa, nebo psaní přišlo jako důsledek touhy nebýt pouze interpretem?
Psal jsem vždycky. Na základní škole krátké povídky, většinou o mrtvých zvířatech, pavoucích nebo nehodách. Ale taky jsem už jako dítě začal hrát divadlo. Když mi bylo deset let, stal jsem se členem tyrolského zemského divadla. Prostě jsem tam přišel a řekl jim: Chtěl bych u vás hrát malé kluky. A oni mě vzali. Divadlo pro mě byla náhražka rodiny, herci byli moji otcové a herečky moje matky. V divadle to bylo lepší než doma.
* Psaní je introvertní práce, hraní pravý opak. Jak se to ve vás spojuje?
Divadlo je pro mě ideální svět, protože mi umožňuje tyto dvě disciplíny kombinovat. Když píšu, už vím, kdo hru uvede, a pracuju s režisérem. Chodíme spolu na výstavy, koncerty, filmy a procházky, vyměňujeme si filozofické knihy. Většinou jim posílám pilotní verze, oni je připomínkují. Moje psaní je stálý dialog s těmi, kteří mé texty uvádějí vživot.
* Razíte názor, že režiséři mohou s textem zacházet po libosti. To je u dramatika neobvyklé. To vás tak vycvičila herecká praxe?
Asi ano. A musím říct, že nejlepší inscenace, které jsem viděl, byly obvykle ty, v nichž režiséři text zcela zničili.
* Doma prý máte více než 12 000 popsaných stránek, ale dokončil jste zatím tři hry. Znamená to, že máte neustálou potřebu psát, ale s máločím jste spokojen?
V důsledku ano. Mám rozpracováno hodně projektů, ale jsem dostatečně realista, abych věděl, že nemám šanci je všechny uskutečnit. Možná ještě napíšu pět her, možná ještě udělám dva filmy a pak umřu. Podklady mám na padesát filmů a dvě stě her.
* Podle čeho se rozhodujete, co dokončit?
To se nějak ve mně něco stane. Občas něco, co považuji za podstatné, ztrácí na důležitosti, a naopak jiné téma ji získává.
* Ve hře Divoši je hlavní postavou lékař, který se vrací z humanitární mise. V Temně lákavém světě se tento motiv v obměně opakuje. Doktoři vás fascinují?
Miluju doktory, protože to jsou postavy mezi životem a smrtí a do jisté míry mající moc nad obojím. Sami přitom nejsou nesmrtelní. Mám několik kamarádů doktorů a fascinuje mě jejich přesnost, vědecká mluva, faktičnost tam, kde ostatní cítí emoce. Přijde mi to jako paralelní svět.
* Svou první hru jste i režíroval, stále občas hrajete. Kdyby vás někdo chtěl obsadit do vaší vlastní hry, vzal byste to?
(dlouhý smích) Kdepak, já totiž nejsem dobrý herec.
