Mario Zucca: Leonardo da Vinci (z knihy Tajné životy slavných umělců)

Mario Zucca: Leonardo da Vinci (z knihy Tajné životy slavných umělců) | foto: Euromedia

Leonardo depiloval Monu Lisu, Van Gogh jedl barvy, Picasso kradl

  • 2
Kniha s bulvárně barevnou obálkou i titulem Tajné životy slavných umělců patrně neuspokojí ty, kteří od ní budou očekávat zaručené informace, známé z ukoptěných titulek českých "odlehčených" deníků. Spíš jim zamotá hlavu záplavou jmen, která v nich nikdy nečetli.

Tajné životy slavných umělců si stejně jako jejich v zimě vydaný a stejně upravený pandán Tajné životy slavných spisovatelů (více zde) nejen poněkud utahuje z mramorové serióznosti osobností, které patří ke sloupům světové kultury, ale také ze samotného bulvárního stylu podávání informací.

Autorkou knihy je Elizabeth Lundayová, americká novinářka zaměřená na výtvarné umění a architekturu. Kniha by byla ale sotva poloviční, nebýt vkladu výtvarníka Maria Zucca, který stejným komiksovým stylem neméně úspěšně ilustroval už předchozí titul o slavných spisovatelích.

Mario Zucca: Vincent van Gogh (z knihy Tajné životy slavných umělců)

V každém z chronologicky řazených portrétů se čtenář nejprve dozví řadu seriózních informací. Nejde samozřejmě o odborné kunsthistorické dílo, ale jako stručný "úvod do problematiky" každého z pětatřiceti výtvarníků počínaje Janem van Eyckem a konče Andym Warholem, napsaný navíc příjemně lehkým perem, vcelku vyhovuje.

Mario Zucca: Pablo Picasso (z knihy Tajné životy slavných umělců)

Druhá polovina každého "hesla" se už nese v onom víceméně parodicky bulvárním duchu, který často využívá pouze formy (stručné boxy s co nejřvavějšími titulky), nicméně sděluje další zajímavé informace, které by se nejen mohly, ale často i měly objevovat i ve vážných naučných pracích.

Mario Zucca: Andy Warhol (z knihy Tajné životy slavných umělců)

Tajné životy slavných umělců jsou samozřejmě především zábavné čtení, které snad neurazí jemnocit ani sebeserióznějšího intelektuála. Má ale tu výhodu, že po odložení knihy čtenáři jistě aspoň něco zůstane "za nehty". Pokud to budou i informace zásadnějšího typu, než že van Gogh občas pojídal barvy a Michelangelo páchl potem, bude to jen dobře.