Začalo to vlastně už v roce 1980, kdy jeho medailon a překlady nejznámějších textů byly součástí legendárního sborníku Víc než jen hlas. V roce 1995 přišlo nakladatelství Votobia s první velkou knihou o Cohenovi. Jmenovala se Život v umění a vydavatelství zájem tak přecenilo, že byly knihy za pár měsíců plné výprodeje.
Leonard Cohen (obal knihy)
To však jiné nakladatelské domy naštěstí nezastrašilo, zvláště po Cohenově návratu na hudební scénu a třech famózních pražských koncertních zastávkách. Postupně tedy například vyšlo několik výborů Cohenovy poezie, celých básnických sbírek i jeho první dva romány. Nabídku biografické literatury o kanadském umělci posílil v roce 2013 titul Pozoruhodný život a nyní tedy Život, hudba a vykoupení od amerického autora Liela Leibovitze.
Duchovní portrét
Titul to už lehce naznačuje a kus pravdy na tom je: Leibovitz hovoří o tom, že se nesnažil napsat klasickou biografii hudebníka, nýbrž cosi jako duchovní portrét. Skutečně, duchovní rozporuplnost je u Cohena jedním z velkých témat - kdybychom je chtěli zlehčit a zbanalizovat, mohli bychom hovořit o „rabínově vnukovi zpívajícím písně o Kristu za zdmi buddhistického kláštera“.
Leonard Cohen
Leibovitz však bere onu duchovní stránku Leonarda Cohena mnohem šíře, jinak to u něj ani nejde. Sám o svém přístupu k psaní umělcova portrétu říká: „Některá témata jako teologie, rocková hudba nebo orgasmus, sevřena vazbou knihy, nezřídka ztratí svůj říz, přičemž valná většina Cohenova díla přímo překypuje všemi třemi ve víceméně vyrovnaném poměru.“
A k samotné metodě práce dodává: „Zkoumat je do hloubky, aniž bychom je připravili o jejich vitalitu, znamená všímat si jich v jejich přirozeném prostředí.“ To se Leibovitzovi skutečně daří, a daří se mu to popsat srozumitelně a velmi živě.
Mesiáš na festivalu
Hned první kapitola, jakési předznamenání, než se začne chronologicky odvíjet Cohenův příběh s oněmi duchovními, ale zejména uměleckými odbočkami, pojednává o slavném britském festivalu Isle of Wight v roce 1970. Tolik jsme se o něm (na rozdíl od jeho o rok staršího woodstockého předchůdce) v češtině ještě nikde nedočetli.
Leonard Cohen
Běžný posluchač rockové hudby ví o jeho existenci, ví, že tam odehrál slavné vystoupení Jimi Hendrix a Miles Davis, a tím to obvykle končí. O jeho doslova apokalyptickém průběhu vydává Leibovitz až naturalistickou zprávu.
A to proto, aby detailně popsal, jak coby deus ex machina sestoupil mezi zešílevší hippies zakládající požáry právě Leonard Cohen, bezmála coby nějaký prorok nového kultu, a svým kultivovaným hlasem a tichými písničkami šestisettisícový dav uklidnil.
To je však jen expozice, životní příběh Leonarda Cohena se vzdaluje mesiášství, jakkoli bychom jej dnes, s šedivými vlasy, v obleku, smekajícího a klečícího před publikem, možná jako spasitele rádi viděli.
Leonard Cohen
Cohen měl sice koníčky, jež příslušely jeho době i jeho stavu, počínaje zástupy žen až po zálibu v drogách, ale po umělecké stránce vlastně vždycky stál mimo.
Leibovitz cituje velice přesný postřeh žurnalisty Bruce Headlama: „Na beatnika byl příliš mladý, na folkového zpěváka příliš starý, a že chce změnit tvář kanadské literatury, prohlásil dříve, než vůbec nějaká existovala. Poblíž Nashvillu v Tennessee pobýval předtím, než country znovu přišla ke slovu, a v osmdesátých letech, kdy všichni hýřili barvami, on zůstal černobílý.“
Dodejme, že i proto je tak milovaný.
