„Nakonec to taková pecka nebyla,“ říkala při odchodu asi pětadvacetiletá dívka svému partnerovi. A nebyla jediná. Už v průběhu koncertu bylo vidět odcházející návštěvníky a ani ochozy a bary v hale během produkce rozhodně nezely prázdnotou. Recenzent se sice obvykle nespoléhá na mínění davu, nicméně tentokrát jeho mírné zklamání musí podepsat.
Lenny KravitzPraha, O2 arena, 19. 12. 2014 pořádala agentura Live Nation |
Leccos napovědělo už dlouhé, zhruba hodinové čekání na Kravitze. A dlouhé pauzy mezi písničkami také na švihu vystoupení nepřidaly. Jako by Kravitz zapomněl jedno ze zlatých pravidel rockového koncertu - sypat to do lidí, aby nespadl řemen. Ten totiž padal každou chvíli. A přestože Kravitz zpíval velmi dobře a hrál ze všech sil, chyběla mu po většinu doby jiskra, která je jindy pro jeho vystoupení typická.
Setlist sice nebyl přebohatý, včetně přídavků zaznělo třináct písniček, ale největší hitovky nechyběly. Dramaturgická koncepce byla vlastně dobrá, novinky byly rozesety mezi známé písně. Začalo se songem Dirty White Boots z aktuálního alba, ve kterém se toho sice hudebně moc neděje, ale má hybnou podstatu. První velký hit přišel na třetí pozici, popfunky It Ain’t Over ‚Til It‘s Over, kde poprvé výrazněji přišla ke slovu dechová sekce.
Nové album Strut, které na turné Kravitz propaguje, bylo dál zastoupeno tvrdým titulním funky hned vzápětí. Jedna z velkých bolestí koncertu se poprvé projevila v páté Dancin’ Til Dawn. Kravitz měl totiž za sebou sice dobrou kapelu, nicméně její členové nebyli zase tak úchvatní sólisté, aby utáhli značný prostor, který jim frontman věnoval - v tomto případě saxofonista.
A totéž se týká na snad čtvrt hodiny natažené Sister, ze které Kravitzův kytarista udělal k nepřežití dlouhý psychedelický jam, ve kterém sice hrál chvílemi vcelku efektně, ale rozhodně nikoli natolik zajímavě, aby své výrazné angažmá v této písni opodstatnil.
Dlouhý „jam“ s opět vévodícím saxofonistou téměř zabil i Always On The Run. Vše naštěstí zachránil hit I Belong To You, který hala uvítala nadšeným pokřikem už při úvodní rytmické smyčce a nad hlavami diváků se rozsvítil nespočet natáčejících mobilních telefonů.
Teprve od této chvíle, tedy od deváté skladby, můžeme mluvit o bouřlivé atmosféře, kterou posílilo i soulové retro Let Love Rule se skutečně plnokapelovým nápřahem. Byť i zde mohlo být kytarové sólo kratší a Kravitzova snaha lidi rozezpívat méně úmorná. Nakonec se mu to jakž takž povedlo ve Fly Away, která zakončovala základní set.
Dusavá novinka The Chamber přišla po snad pětiminutovém potlesku, pískotu a křiku. A teprve druhý přídavek, „hendrixiáda“ Are You Gonna Go My Way, vzbudil asi v mnohých návštěvnících dobrý pocit z naplnění představy o velké rockové show, kterou Kravitz prostřednictvím rozhovorů sliboval.
