Když v minulém týdnu pořádalo vydavatelství Universal přehlídku mladých talentů v pražské Redutě, byla Lenny na programu jako poslední. Před publikum složené z novinářů a rozhlasových a televizních dramaturgů, ze své povahy nevděčné, vstupovala sice s půvabem, ale přece jen coby dcera slavné matky, jejíž strýc navíc celé vydavatelství řídí. Jenže když usedla za klavír, začala hrát a místnost, kterou se marně snažila chladit klimatizace, prořízla nečekaně hlubokým chraplákem, všichni zpozorněli. Po třech emotivně podaných písničkách odcházela Lenny s aplausem, jaký ten večer neměl nikdo.
Podobné pocity vyvolává i poslech jejího čtyřpísňového singlu All My Love, kterým se mladá zpěvačka rozhodla vstoupit do velkého hudebního světa, jejž za svým pianem po očku sledovala od dětství. "Odmala jsem v muzice vyrůstala. Na piano jsem začala hrát ve čtyřech letech, a když jsem si uvědomila, že bych se sama chtěla muzikou vážněji zabývat, ani mě to nepřekvapilo," konstatuje Lenny věcně.
"Moje první písničky vznikly vlastně z nudy, když jsem nechtěla hrát klasiku. Bavilo mě to, ale táhlo mě to jinam. Ve třinácti jsem měla období vzdoru, kdy jsem nechtěla hrát nic, co mi řekli. Tak jsem si začala komponovat vlastní melodie a zpívat do nich svahilštinou," popisuje zpěvačka vznik svých písní, pro které na rozdíl od mámy zvolila angličtinu. Přišlo jí to prý přirozenější, v anglicky mluvícím prostředí se pohybuje od tří let a v tomto jazyce je i schopná přemýšlet.
To, že se jménem Lenka Filipová to nejdřív nebude mít úplně snadné, si na začátku kariéry dobře uvědomuje. "Už v hudební škole na mne občas koukali jako na protekční dítko. Navíc když teď vidím boom dětí slavných rodičů, někdy mi připadá, jako by přebíraly rodinnou firmu. U nás to tak nebylo. Hudba si mě našla sama, přirozeně a já jsem si našla ji," odpovídá Lenny na "rodinnou" otázku, kterou jí teď bude klást skoro každý. "Nikdy jsem se do ničeho nenutila, snad kromě té klasiky. Ale ta mi zase dala základ v řemesle, které ctím, a vím, že se ho musím ještě hodně učit," říká Lenny docela pokorně.
Ale nejlíp za ni mluví činy. Hrát začala s mámou coby doprovodná hudebnice, když jí vypadl klavírista. Když se rozhodla vyzkoušet si skládání, udělala to potichu a zúčastnila se mezinárodní písničkářské soutěže, kde skončila v semifinále. "Nebyl to žádný velký úspěch, ale zjistila jsem, co mě baví dělat. A bylo mi úplně jedno, jestli tu písničku budu zpívat sama, nebo někdo jiný," vysvětluje dívka, která mezi své oblíbené zpěvačky počítá Pink, Hailey Williamsovou z Paramore i Aliciu Keys. Přestože vydává první písničky, které by podle dosavadních reakcí rádiových dramaturgů mohly mít úspěch i v éteru, a má zázemí jako málokdo, v kariéře se zatím do ničeho přehnaně netlačí.
Naopak se chce zdokonalovat v řemesle a hraní na piano, a tak na podzim odjíždí studovat do Londýna na hudební školu, kde se bude zabývat i kompozicí. "Možná vydavatelství kazím plány, ale kdybych tu zůstala a jen makala na takzvané kariéře, tak bych se zasekla a zacyklila," říká až nebezpečně poučeně devatenáctiletá zpěvačka. "Ale já vím, že mám ještě nedostatky, které potřebuju překonat. A mám pocit, že tahle škola bude to pravé, protože se na ní míchá teorie s praxí," vyhlíží do nejbližší budoucnosti. A to, že možná, až bude v Londýně hrát v nějakém zastrčeném klubu, u nás budou její písničky "točit" rádia, si moc nepřipouští. "Uvidíme," zasměje se té představě.
