Na albu Concertino 2010 připomíná Lenka Filipová svoji méně popovou tvář a touhu být nad žánry. Album, které je týden po vydání druhou nejprodávanější nahrávkou klasiky, představí se symfonickým orchestrem 29. listopadu na galakoncertě v pražském Hudebním divadle Karlín.
Proč jste se rozhodla vrátit ke klasice?
Kdo mě nesleduje pravidelně, tak možná ani neví, že já si tu dvojkolejnost pěstuji už od mládí, kdy jsem kytaru vystudovala. Známější písničky k tomu přiskočily přirozeným vývojem. Občas se projeví víc moje instrumentální poloha, jindy zase pěvecká nebo si zaexperimentuji a dám třeba obě dohromady. Někdo to nedokáže pojmout a třeba ani pojmenovat, ale já prostě dělám vždycky to, co mě v daném období zrovna zaujme.
Impulzem k přepracování Concertina bylo dvacáté výročí tehdejšího vydání?
Původně se mi ozvali ze Supraphonu, že by chtěli Concertino znovu vydat. Tak jsem se nad tím zamyslela a rozhodla se, že do toho půjdu, ale… Tehdy před dvaceti lety jsem natáčela ve studiu Zdeňka Rytíře, kde jsem si chtěla trochu zaexperimentovat. Snímání klasické kytary je zapeklitá věc, navíc jsme chtěli skladby obohatit i o další nástroje a aranže. V té době hodně letěly syntezátory, tak jsme se jimi podle módy rozhodli nahradit orchestr.
Což dnes zní zastarale...
Právě. Když jsem si po letech původní Concertino poslechla, říkala jsem si, že už takhle znova vyjít nemůže. Už mám jiný pohled, hraji na úplně jinou kytaru. Proto jsem se některé skladby rozhodla nově nahrát v klasickém studiu.
To je hlavní změna?
Záměr zůstal stejný. Jde mi o propagaci kytarových autorů z různých století, během kterých se nástroj i technika vyvíjely. K některým skladbám jsem však chtěla přistoupit nově a rozhodla jsem se aranže přizpůsobit pro violoncello, které nahrál Štěpán Švestka.
Na novince jsou tedy znovu nahrané ty stejné skladby jako na původním Concertinu?
Ano, ale jenom některé. Je to vlastně takový dialog s minulostí. Toho, jak jsem hrála dřív a jak hraju dnes. Některé věci ani nebylo třeba přetáčet, zvuk se u nich povedl, hraju je stále podobně, pořád se mi líbí jejich výraz, a tak nemělo cenu je předělávat. Ve výsledku je to poskládané půl na půl.
To je docela zvláštní koncept.
Je, ale i když ty původní aranže vůbec nebyly špatné, ten zvuk syntezátorů bych ke kytaře prostě už nepřežila. Stejně jako se to stalo i nahrávkám mnohých kapel, technicky už jsme zkrátka dál.
Na některých skladbách jste prý pracovala přes tři čtvrtě roku.
To se týkalo třeba známého Albinoniho Adagia, které jsme upravovali s výtečným skladatelem a kytaristou a mým dlouhodobým spolupracovníkem Milanem Tesařem. Původně je to jedna věta z orchestrálního partu. Vzít ji jenom pro kytaru je zvláštní. Může vám připadat, že na to ten nástroj nemá. Ale už Paganini říkal, že kytara je malý orchestr, tak proč to nedokázat v praxi. A také jsme místo sólového nástroje přidávali zpěv, což samo o sobě bylo docela náročné. Zkoušeli jsme angličtinu, ale najednou to znělo jako muzikál, zlehčovalo to téma, které je monologem k Bohu. Takže je to nakonec nazpívané v latině. Tu skladbu jsem do současné podoby pilovala dokonce několik roků.
Vylámala jste si na některém skladateli zuby?
Zkoušeli jsme i Mozarta, ale u něj se to nedaří, protože už v orchestru pojmul všechny hlasy. A pro kytaru to zkrátka nejde. Strašně o něj stojím, ale ta geniální melodičnost, kterou dal do každého nástroje, jde jenom dublovat. Už tam není místo. To je autor, který orchestrem zpíval.
