RECENZE: Poprvé ji vzrušil Kundera. Příběh to však nezachránilo

V lidožroutově zahradě je tísnivo, až z toho bolí hlava. Čas tam však plyne rychle. Kontroverzní francouzská autorka marockého původu sepsala příběh o patologické nymfomance Adéle. Žádná červená knihovna se však nekoná. Román je spíše výstižně zachyceným svědectvím rozkladu jednoho vztahu i osobnosti.

Spisovatelka Leila Slimani | foto: Profimedia.cz

Hlavní hrdinka žije v Paříži, má zdravého syna, úspěšného, milujícího, leč trochu vyčpělého manžela a práci zahraniční reportérky ve vážené redakci. Uspokojení a jistotu jí však v životě dává něco jiného.

Obálka knihy V lidožroutově zahradě

Penis cizího muže v ústech a sex v záchodových kabinkách. Neutuchající touha po pohlavním styku, která je jen převlečeným voláním po pocitu vlastní důležitosti a potřebnosti, řídí Adélin život. Ruší dovolené, syna posílá na hlídání. Jen aby si to zkusila s dalším mužem, na kterého brzy zapomene, ačkoliv od nich očekává absolutní opak – stát se tou jedinou, nezapomenutelnou.

Jako vesměs každá lež, i Adélino umně sehrávané divadlo – nekonečné podvádění manžela i syna – je jednoho dne odhaleno. Vyprávění už nesleduje osud ženy neschopné bojovat se svými démony, ale odevzdané tlení lidské duše.

Výběrem tématu autorka nepřekvapila. Už v její předchozí knize Něžná píseň psala o vzájemné lidské závislosti, za niž životem zaplatí dvě malé děti. Zatímco v prvním díle zabudovala motivace protagonistky do textu čitelně, v druhém už je složitější pochopit, proč je Adéle taková, jaká je.

V lidožroutově zahradě

70 %

Leila Slimani

přeložila Sára Vybíralová

Argo, 2018, 164 stran

Bez radosti, neustále nespokojená a ustaraná. Navíc trpící hypersexualitou. Výlety do minulosti, dětství a dospívání ovlivněné chorobně egoistickou matkou nestačí.

Odvolávání se na četbu Nesnesitelné lehkosti bytí od Milana Kundery, která Adéle měla poprvé vyprovokovat k masturbaci, už vůbec. Chybí kontext. A nadhled. Jinak nic. Jazyk Leila Slimaniová používá strohý, jako by měla z delšího souvětí strach. Příběh se díky tomu posouvá rychle dopředu, což je v případě mikrodramat dobře. Na čtenáře autorka útočí především silnými dialogy a stejně jako protagonistka má i její román „v sobě krutost těch, kteří vědí, že jsou milováni“.