Už před čtyřmi lety se Róisín sčuchla s dýdžejem Borisem Dlugoshem (autorem slavného remixu prve neúspěšné skladby Sing It Back), ale jejich pokus o dobytí Ibizy s tanečním singlíkem Never Enough nebyl tak zásadní, jak si asi představovali.
Mělo to však i jeden pozitivní efekt. Róisín pochopila, že není Sophie Ellis-Bextor a že na jednorázové letní hity je jejího výjimečného talentu škoda.
Matthew Herbert (mj. producent Björk nebo Jaga Jazzist) je z podobného těsta jako Róisínin bývalý partner z Moloka, Mark Brydon. Jeho žánrová flexibilita je téměř absolutní a jeho chuť experimentovat se zvukem bývá povětšinou sladce odměněna.
Právě takového člověka Róisín potřebuje mít v zádech, aby její nezvyklé soulové frázování a originální popové zpívaní nevyznělo příliš vyšinutě. A proto je dobře, že Róisín na své první sólovce dělala právě s Herbertem (byť žádný z jeho remixů Moloka nikdy nedosáhl věhlasu Sing It Back) a ne s Dlugoshem, který je sice nepochybně obdařen schopností zrychlit vám tep, ale o skutečné procítěné vášni nemůže být řeči.
Výtvarník Simon Henwood zpěvačku na přebal desky vymaloval s čerstvým zrzavým přelivem, podle výrazu i gestikulace je to ale stále ta stará známá Róisín. A v porovnání s deskami Moloka jsou spíše kosmetické i změny, které prodělala její hudba. Ruby Blue je sice o něco klidnější, ale Róisín se na ní stále baví střídáním rolí: od uhrančivé femme fatale po poťouchlou holku, která se klidně nechá pozvat na pivo a je s ní přitom sranda.
A tak má i na sólové dráze blíž k objevitelkám typu Björk nebo Goldfrapp, uhánějícím se psím spřežením neprobádanou divočinou než k diblíkům typu Kelly Clarkson nebo zmíněné Sophie Ellis-Bextor, čekajícím až pro ně natáhnou rudý běhoun. Není Barbarella, nedosažitelný a přitom vyprázdněný objekt touhy. Spíš madam Currie. Má svoji vizi a za tou si umanutě jde. A i když chvilku trvá, než se v těch skocích mezi abstraktním funkem přes popovou ukolébavku k dunivému tympánovému marši zorientujete, je toho na desce Ruby Blue hodně k objevování a k zamilování si.
Zkratku lze hledat skrze Herbertovu skvělou práci s dechy, která desku rámuje anebo třeba přes singlovku If We´re In Love, jejíž hlavní formulka by se mohla v závěru opakovat do nekonečna a stejně by nezačala nudit. Róisin si ale neodpustila i jeden jízlivý hudební vtípek (Off On It), který se řadí po bok iritujících antisongů Moloka jako byly Dumb Inc. nebo If You Wanna Cross The Bear... Pro neznalé: všechno to jsou krátké šílené skladby, které se v podstatě nedají poslouchat.
Róisín Murphy nikdy nebyla z těch zpěvaček, které jenom plní rozkazy jiných. Bez jejího tvůrčího přínosu by se Moloko nikdy nemohli zařadit po bok popových kultů jako Blondie nebo Depeche Mode. A tak se rozhodla prověřit svoji schopnost obstát na autorské úrovní i bez zkušeného kolegy, kterého kdysi sbalila na přiléhavý svetr. Určitě obstála. I když se kdysi učila chodit po boku Marka Brydona, dneska je schopná udávat tempo i směr sama.
RÓISÍN MURPHY - Ruby Blue
Echo/CDirect, délka CD 48:12
Tři pecky: Ramalama (Bang Bang), If We´re In Love, Through Time
Hodnocení Filter: