RECENZE: Středověk a normalizace mají společného víc, než se zdá

V březnu letošního roku vědci představili nejpravděpodobnější podobu svatého Jana Nepomuckého. Nyní tento mučedník a patron české země ožívá také v románu slovenského spisovatele Pavla Rankova. Ačkoliv prostřednictvím pouhé legendy – Legendy o jazyku.

Spisovatel Pavol Rankov v roce 2010 | foto: Profimedia.cz

Rankov sleduje skupinu čtyř studentů na podzim roku 1972 během jejich prvního semestru na vysoké škole. Mladí historici Tomáš, Táňa, Klára a Martin si užívají chvil radostné a netíživé dospělosti, čas od času poslouchají Rolling Stones, zamilovávají se, společně kritizují ideologické směřování své alma mater – ale jinak příliš nevybočují.

Alespoň do chvíle, než je jejich ročníkový vedoucí a zapálený komunista Šindelář neseznámí s legendou o jazyku Jana Nepomuckého, která má být vyzvednutím ostatků ze svatovítské katedrály vyvrácena. Aby strana mohla lidem ukázat, jací jsou ti katolíci lháři a podvodníci.

Obálka knihy Legenda o jazyku

Studenti však chtějí zjistit pravdu, která by jinak mohla zůstat zamlčena. A tak začnou pátrat na vlastní pěst. Ani si neuvědomují, jak nápadnými se stali. Navzdory tomu, že se své aktivity snaží krýt, režim v nich už dávno vidí fanatickou katolickou skupinu vedenou církví.

Podle legendy se při vyzvednutí ostatků Jana Nepomuckého v roce 1729 jazyk, který měl před Václavem IV. i při mučení držet za zuby, aby neprozradil zpovědní tajemství královy ženy Žofie, prokrvil a zčervenal. Ačkoliv normalizační vědecká analýza nakonec neodhalila jazyk, ale kus mozkové tkáně, legenda stále žije, protože centrum řeči, o které mohli chtít Nepomuckého připravit, se nachází právě v mozku.

Tolik k legendě, co však Rankovův nový román přináší po vydařených Matkách? Vyprávění, které znovu připomíná, jak velkou paranoiou režim trpěl a kam až byli jeho posluhovači schopni zajít ve jménu marxismu-leninismu vedeni vlastní zvráceností. V tom nejčistším světle to odhaluje závěr knihy i doprovodný příběh ze současnosti o jakési tetičce od mládí trpící záhadnou duševní chorobou.

Rankov vytvořil trefnou paralelu mezi středověkými mučedníky a oběťmi normalizace, aniž by ji čtenáři vnucoval. Mrazivé poselství knihy zůstává umně skryto mezi řádky.

Román však tíží množství historických teorií spojených s Nepomuckým, které se servírují prostřednictvím zdlouhavých dialogů studentů nebo monologů zmiňovaného Šindeláře. Postavy se v tu chvíli stávají pouhými zprostředkovateli, a tak by to být nemělo. 

Legenda o jazyku

75 %

Pavol Rankov

Host, 2019, 327 stran

přeložila Petra Darovcová

Obzvlášť, když Rankov čtenáře ve stěžejních pasážích románu nenechává na holičkách a situaci gentlemansky dodává potřebný dějinný kontext. Některé dialogy obzvlášť mezi studenty pak chvílemi působí strojeně, to už ale může být vinou překladu.

Poněkud drastickým závěrem románu dává autor jasně najevo, co má být pointou Legendy o jazyku. Mohl by toho docílit i jinými prostředky, asi však chtěl, aby jeho kniha byla takovým drobným ztělesněným varováním, před tím, co mohl dříve zapříčinit dobrý úmysl a touha po pravdě.