Laurie Andersonová - Kongresový palác Praha (14. června 2007) | foto: Petr Topič, iDNES.cz

Laurie Andersonová zvedla publikum ze židlí

  • 2
Americká multimediální umělkyně dokázala ve čtvrtek 14. června svým koncertním programem Homeland zvednout nadšené publikum z polstrovaných sedaček.

Většinou bývá problém, když umělec začne fušovat do politiky. Ne snad proto, že samotné dílo pak nepřirozeně stárne, ale proto, že umělci mají tendenci komplikovaný a většinou neprůhledný svět politiky nemístně zjednodušovat na až pohádkově chápaný konflikt mezi dobrem a zlem.

Od Laurie Andersonové, pevně zakotvené v prostředí newyorské alternativy, se dalo v podstatě očekávat, že bude na současnou politickou situaci a proměny rodné země nějak reagovat. Je to samozřejmě její svaté právo, ale upřímně řečeno, posté slyšet, že Amerika či zejména její vládní garnitura vládne světu, je až trochu na obtíž.

Možná ne zcela právem, ale přesto takový přístup přibližuje Laurie Andersonovou salónním levičákům a mondénním alternativcům, kteří Spojené státy ("Ameriku") metonymicky pojali jako zdroj všech neblahých tendencí globalizovaného světa a nechtějí se smířit s tím, že i lidé v Evropě si hamburgry v megalomanských obchodních centrech kupují svobodně a navíc evidentně rádi.  

Projekt Homeland, který otevírá poměrně působivý mytický obraz všudypřítomného nebe plného ptáků, inspirovaný Aristofanovou komedií, tak zbytečně trpí vyloženě přiblblými deklamacemi na téma, že válka je špatná, děti by neměly nosit zbraně a George Bush je novodobý Hitler, který za všechno může.

Andersonová je naopak silná tam, kde glosuje z pozice pouličního pozorovatele a "běžného uživatele" veřejného prostoru, kde se dotýká mezilidské komunikace a situací, které zná (či známe) z první ruky (viz skladba Obrázky a věci anebo vlastně i Jenom odborník).

Po hudební stránce byla Andersonová samozřejmě výtečná, čemuž nahrával i skvělý zvuk v sále. Úsporně pojatý doprovod její svébytné recitace tvořil více či méně zvýrazněné pozadí s několika do popředí vystrčenými mezihrami, nejpůsobivější v momentech, kdy živé muzikanty (basa, violoncello, klávesy, sama Andersonová obsluhovala laptop a hrála na housle) rytmicky podpořily elektronické samply.

Že (nejen) Pražané své Andersonové rozumějí, ukázalo publikum při závěrečné děkovačce - ve stoje přivolalo umělkyni alespoň na jeden přídavek. A mohlo se jít domů.