Laureátem Lustigovy ceny je novinář a válečný veterán Bedřich Utitz (11. 4.

Laureátem Lustigovy ceny je novinář a válečný veterán Bedřich Utitz (11. 4. 2014) | foto: Dan Materna, MAFRA

Lustigovu cenu za odvahu dostal novinář a válečný veterán Bedřich Utitz

  • 0
Třiadevadesátiletý válečný veterán a novinář Bedřich Utitz je letošním laureátem Ceny Arnošta Lustiga. Cenu dostávají osobnosti, které naplňují vlastnosti, jakými jsou odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost, tedy podle zakladatelů ceny charakteristiky odkazující na spisovatele Arnošta Lustiga.

Ocenění Utitz převzal v pátek v rezidenci pražského primátora.

Stal se třetím nositelem ceny po biskupu Václavu Malém a moderátorce Kamile Moučkové. Ocenění v roce 2012 zřídila Česko-izraelská smíšená obchodní komora jako součást Lustigova odkazu.

"Je to pro mě velká čest, ne kvůli tomu jménu, ale kvůli jménu, kterou má ta cena. Její předchozí laureáti jsou příjemnou společností," řekl Utitz. Lustiga znal velice dobře. "Když jsme byl šéfredaktor v rozhlase, on byl redaktor v zahraniční redakci, tam jsme se moc dobře poznali," vzpomíná.

To nejlepší, co ho v životě potkalo, je prý jeho rodina. Pouze náhoda určila, jakému povolání se bude věnovat celý život. Strach necítil, ani když stál v bojích druhé světové války tváří v tvář německým vojákům a zkušenost války by již nepřál žádné generaci.

Utitz, stejně jako Lustig, okusil tragédie novodobé historie

Život Bedřicha Utitze má s tím Lustigovým mnoho společného - také se v něm zrcadlí téměř celé 20. století především s tragédiemi, které novodobá historie Evropy přinesla. Obou se dotkl holokaust, Utitz ale na rozdíl od Lustiga nepoznal na vlastní kůži hrůzy koncentračních táborů. Byl o šest let starší a když se po okupaci naskytla možnost odcestovat do Palestiny, i s rodinou ji využil. "Šel jsem tam jen proto, abych se mohl dostat do armády," říká dnes.

Po dětství stráveném ve Vídni, kde se narodil do české židovské rodiny, se s rodiči v 11 letech přestěhoval do Prahy, kde se pohyboval v české i německé kulturní sféře. "Měl jsem velkou touhu studovat chemii, po maturitě jsem se zapsal na technice, na chemické fakultě, to už bylo těsně před okupací, takže už jsem vůbec studovat nezačal," vzpomíná.

V Palestině se přihlásil do československé zahraniční armády; bojoval u Tobruku, poté u Dunkerque. Přestože se účastnil přímých bojů, strach o život prý neměl. "Ani když jsme šli do útoku a člověk věděl, že proti nám jdou Němci a my budeme střílet do nich a oni do nás, to jsme strach neměli. Mysleli jsme si: mě to nemusí trefit," říká dnešní kapitán ve výslužbě.

"Zažili jsme přestřelky s Němci, dělostřelecké přepady," říká a dodnes si vybavuje zvuky, které při letu vydávaly dělostřelecké střely, a jaké dělaly "kaťuše", tedy střely sovětských raketometů s typickým kvílivým zvukem. "Jednou Němci použili kaťuše, které měli od Sovětů - a to, když člověk slyší, jak se to blíží, a neví, kam to spadne, to jsem strach měl." Myslí si ale, že by člověk strach v sobě potlačovat neměl, protože necítit strach je nepřirozené.

Bedřicha Utitze zklamalo chování většiny československých občanů v době před příchodem Hitlera, zklamala ho i Mnichovská dohoda. Stejně jako mnozí další po válce vstoupil do Komunistické strany Československa. Po válce mu bylo nabízeno spoustu atraktivních míst, ačkoliv pro ně neměl kvalifikaci. Motivací KSČ bylo dosadit své členy na vedoucí místa bez rozdílu kvalifikace. "Můj první job, když jsme šel z vojny, byla práce v České tiskové kanceláři. Řekl jsem si: tam je potřeba jazyky, to je jediné, co umím. Tím jsem se dostal i do povolání, ze kterého už jsem nevyšel," říká.

Později pracoval mimo jiné v Československém rozhlase. Díky rozhlasu se po okupaci v srpnu 1968 dostal do západního Německa. Po uzavření hranic v roce 1969 se rozhodl nevracet se. V Německu spoluzaložil exilové nakladatelství Index, které fungovalo do roku 1989. Po revoluci se vrátil do Prahy, spolupracoval s několika periodiky, natrvalo se v Česku usadil v roce 2005. Protože mu moc neslouží zrak, nechá si předčítat z novin, poslouchá rozhlas a televizi a sleduje dění doma i ve světě. "Mám z té zdejší politiky ale velmi nedobrý pocit," říká.

"Nechci opakovat nic samozřejmého, ale nejlepší zkušenost mého života jsou moje děti, mám tři děti a sedm pravnoučat. Všichni mají ke mně velmi vřelý vztah, ty nejstarší se o mě fantasticky starají," uzavírá pamětník.

,