RECENZE: Laura Mvula na albu Pink Noise křísí osmdesátky. Ale jak!

Je to výlet zpět v čase do dob, kdy hitparádám a masovému posluchačskému vkusu kralovali Michael Jackson, Prince nebo Whitney Houston. Nadýchaná, blyštivá a nostalgická hudba, ovšem odzpívaná par excellence.

Zpěvačka Laura Mvula | foto: Colour of Ostrava

Předchozí nahrávku The Dreaming Room přivezla britská zpěvačka Laura Mvula představit na festival Colours Of Ostrava. Ač jsou jejím hlavním zájmem jazz, soul a R&B, nezříká se jiných žánrů a stylů. Na novém albu Pink Noise to dokládá výrazným příklonem k funku a popu osmdesátých let.

„Takovou desku jsem vždy chtěla udělat, je protkaná vřelými tóny osmdesátek,“ prohlásila o ní. A opravdu, už úvodní Safe Passage vás katapultuje do časů, kdy kralovali Prince, Michael Jackson či Whitney Houstonová. Společně s producentem Danem Humem přišla Laura Mvula s koktejlem namíchaným z povědomě znějících ingrediencí. Výstřely dechů, funkové kytarové riffy, dobové rejstříky kláves, to vše vzbuzuje ohromný pocit nostalgie.

Vydávat takto úzce zaměřená alba – a teď není řeč o stylu, ale vyloženě o pocitu a náladě, kterou generují – bývá ošidné. Mohou zavánět snahou o ukonejšení posluchače. Svým způsobem jde o přiživení maximy, že dříve bylo lépe a že i populární muzika musí znít jako ve „starých dobrých časech“, aby za něco stála.

Pokud se však takové retro udělá s gustem, chutí a umem, je-li po ruce dostatek silných hudebních nápadů, bývá jeho poslech osvěžující. V případě Pink Noise to platí téměř beze zbytku. Tohle není kalkul, ale skutečná touha přijít s tzv. feel good deskou, při jejímž poslechu si budete lebedit jako ve svěžím nedělním ránu v čerstvě povlečených peřinách.

Zásluhu na tom má sama Laura Mvula, především její jedinečný hlas. Její filigránská práce s ním je alfou a omegou skladeb. Krásně je to slyšet v písni Conditional.

Úvodní verše zpívá v hlubších polohách, záměrně nevzrušeně, čímž jednak vytvoří napětí, jednak připraví půdu pro euforický refrén, který svým energickým a jiskrným zpěvem vystřelí až do oblak. V dalších slokách už hlas vrství, ústřední pěveckou linku koření jacksonovskými vzdechy. Do toho jsou krásně zakomponované dechové vyhrávky a výsledkem je nikým a ničím nerušená popová slast.

Radost poslouchat je i následující Church Girl, v níž Laura opět hlasem kraluje a srdce z lásky maluje. To zvolnění před refrénem, kdy zmlkne beat a zpěvačka opět připraví na refrénovou rozkoš, je tím kořením, kvůli kterému stojí za to tuhle desku vychutnávat opakovaně.

Pink Noise

80 %

Laura Mvula

Remedy je vyloženě poctou Princeovi, včetně žhavého disco-funkového rytmu a odsekávaného zpěvu. A ve skladbě What Matters si Laura Mvula dopřála duet se Simonem Neilem, frontmanem Biffy Clyro. Opět v duchu výše naznačeném, a ač se jedná o píseň v baladickém tempu, nejde o žádný bolestínský cajdák, ale o vkusnou a nostalgickou náladou prodchnutou skladbu.

Do konce nijak přehnaně dlouhé desky (necelých 40 minut) zbývají dvě písně, Got Me a Before the Dawn, v nichž už se víceméně variuje to, co jsme slyšeli v předchozích.

Trochu se vytrácí moment překvapení, ale stále jde o velmi dobrou práci, kterou z vod příjemného a lehkého nadprůměru pozvedá již tolikrát propíraný a opěvovaný hlas. Nota nezazní křivě a poslouchat Lauřino jisté i přesné frázování a výšky je hudební hodokvas.