Josef Škvorecký proslul jako autor beletrie a esejista. Spolu s manželkou Zdenou Salivarovou dlouhá léta vydávali ve svém torontském nakladatelství ´68 Publishers českou exilovou a zakázanou literaturu. V rozhovoru hovoří o řadě témat, která hýbou současnou literární scénou. Svazky souborného vydání se dostaly na trh díky obnovenému nakladatelství Československý spisovatel.
Čtete stále, baví vás to pořád?
Čtu víc než kdy předtím.
Sledujete českou literární scénu? Zaujala vás v poslední době nějaká kniha?
Nesleduju ji moc. Knihy se ke mně dostávají nepravidelně a všelijak, takže nemám přehled. Čtu hlavně knihy o 2. světové válce. Ale něco z české prózy mě opravdu chytlo. Především Novákův Děda. To je mistrovské dílo, jeden z několika málo českých románů, které přežijí. Do stejné kategorie bych zařadil Hájíčkovo Selské baroko, které se, pokud vím, filmuje. Líbily se mi některé knihy Vieweghovy, zejména Výchova dívek v Čechách, Báječná léta pod psa a Vybíjená. Pobavila mě kniha Ireny Douskové Hrdý Budžes, protože takovéhoto nespolehlivého vypravěče mám rád a sám jsem ho s chutí používal. A zajímala mě prvotina Veroniky Krištofové Bohatý holky, protože mi dala nahlédnout do nitra těchto bytostí.
Mám pocit, že se z knih vytrácejí příběhy, místo nich se autoři babrají ve svých pocitech. Čím krutější a šílenější pocity autor má, tím víc ho kritika chválí. Nebo se mýlím?
Vytrácení příběhu z beletrie pozorovali už mnozí. Třeba Karel Čapek. A ten napsal, že příběh zachránila detektivka. Je to tedy starý problém, ale myslím, že nijak vážný.
A co světoví autoři?
Jako mě kdysi dávno zaujal Hemingway, tak nyní už ne. Rád ale čtu Philipa Rotha a Vonneguta.
Jste milovník a znalec detektivek. Momentálně světem hýbe švédský autor Stieg Larsson. I u nás je neuvěřitelně populární. Četl jste ho?
Pro mě je Stieg Larsson trochu záhada. Umí velice pěkně popisovat švédskou krajinu. Ale coby autor detektivek mnou nezahýbal. Nemám rád jeho postavy. Četl jsem první díl, ale nedočetl. Dýchla na mě švédská krajina, Švédsko mám velmi rád, ale Larssonova velká detektivka mně byla protivná.
Nemáte pocit, že v současné době autor ani nemusí umět moc psát? Stačí průměrné řemeslo, ale dobré PR z něj udělá světovou hvězdu?
Aby z autora PR udělaly světovou hvězdu, musí to být dobré řemeslo. A musí to být anglicky, ať už v originále, nebo v překladu.
Knihovna jako sbírka DVD by se mi nelíbila
Sledujete nové nakladatelské trendy? Mám na mysli hlavně e-books a print on demand?
Nesleduju, díky Bohu jsem print on demand nikdy nepotřeboval. Není to ale nic nového, aspoň v Americe. Tahle nakladatelství, která si musíte zaplatit, aby to nevypadalo, že jste svou knihu vydala vlastním nákladem, jsou ovšem užitečná. Aspoň v době, kdy jsem ještě učil na univerzitě. Měl jsem třeba studenta, kterému vydali docela pěkný románek. Tehdy ovšem taková nakladatelství nebrala zdaleka všechno, text musel mít aspoň přijatelnou úroveň. Jak je to teď, nevím.
A co říkáte e-books? Vadilo by vám číst a necítit vůni knihy?
E-books jsou, myslím, ideální pro ležící pacienty v nemocnicích. Loni, když jsem sám byl takový ležící pacient ve špitálu sv. Michala, donesla mi Zdena knihu o varšavském povstání, které mě velmi zajímalo. Podle mě to byla největší zrada historie. Jenže kniha byla bichle, vážila snad dvě kila. Já v té době vážil asi čtyřicet kilo a po pěti minutách čtení mi umdlely ruce tak, že jsem musel bichli odložit a sbírat síly. Ale stálé sbírání sil, abych přečetl dvě stránky, mě při mé kondici vyčerpalo. Tak mi Zdena přinesla všechny romány Evelyna Waugha v komerčních paperbacích a já opět jednou strávil svou hospitalizaci i rehabilitaci s tímhle nádherným autorem.
Myslíte si, že e-books ohrožují tradiční knihy a především autory?
Ohrožují náklady tradičních knih. Ale jednak se tomu dá do značné míry zabránit právně, což se – alespoň v Kanadě – děje, jednak: který milovník knih by chtěl mít knihovnu, která by vypadala jako sbírka DVD? Ale v tomhle jsem možná staromilec.
Život bez Zdeny bych nepřežil
Píšete něco nového? Nechystáte s paní Zdenou novou detektivku?
Máme se Zdenou asi tak z poloviny rozepsanou detektivku Setkání opět v Praze, s vraždou. Ale když se dívám na hodinky a sleduju, kolik času potřebuju na takovéhle interview, nevím, jestli mám na dokončení své poloviny toho vyprávění dost času.
Těší vás anebo štve, že jste rozprodaný v knihkupectví, tedy k nesehnání?
Nevím, jestli jsem rozprodaný proto, že je o mé knihy pořád příslušný zájem, nebo proto, že moje knihy mají takové minináklady, že vystačí potřebě mých starých a věrných čtenářů... Podle toho by mě to buď těšilo, nebo naopak.
Když jsem chodila na základní školu, češtinářka nám přibližovala i nezáživné autory trochu podpásovými historkami z jejich nemravného života nebo literárními prohřešky. Nadšeně jsme pak četli Vrchlického, vždyť napsal Baladu o hovně... Kdybyste byl učitel, jak byste zlidštil Josefa Škvoreckého pubertálním osmákům?
Řekl bych jim, že Prima sezonu s předmluvou Markétky Irglové číst nemusejí, není to povinná četba, ale že mě morálně pohoršila. Možná by mi na takový špek skočili.
Co je pro vás v životě důležitější, cesta, nebo cíl?
Cíl. Co načnu, snažím se vždycky dokončit. Doufám, že to tak bude i se Setkáním opět v Praze, s vraždou.
Celá léta sleduji láskyplný vztah mezi vámi a vaší paní. Jak to tak přijde, že dva lidé spolu žijí taková léta? Co je potřeba k takové harmonii?
Na tohle se neodvažuju odpovědět kategoricky. U mě to byla láska, která se proměnila v intenzivní přátelství. Život bez Zdeny si nedovedu představit. Nepřežil bych ho.
