Roku 1996 její tvář sledovala skoro celá planeta. Tehdy ovšem nepřednášela žádnou árii, nýbrž opěvala vlajku posetou hvězdami.
Jak vám bylo, když jste zpívala americkou hymnu na závěrečném ceremoniálu olympijských her ve své rodné Atlantě?
Byl to neuvěřitelný zážitek, když jsem vyšla na stadion, to napětí bylo přímo hmatatelné, dalo se krájet jako chleba. Vládl tam velký pocit sounáležitosti. Pak někdo začal skandovat "Jennifer!" a mně se chtělo plakat a pořád jsem si opakovala, teď nesmíš brečet.
Zpívala jste ještě na nějakých jiných neobvyklých místech?
V Argentině na silnici. S manželem, který je rovněž zpěvák, jsme vezli autem v hotovosti gáži za vystoupení v Teatro Colón. Jenže jsme si zapomněli vzít potvrzení. Jako naschvál nás zastavili policisté, a když uviděli kupu bankovek, začali nás považovat za drogové dealery. Nezbylo, než abychom jim zazpívali. Teprve pak nám uvěřili.
Svou kariéru jste jako velmi mladá dívka začínala v Evropě. Jaká to byla zkušenost, ocitnout se na jiném kontinentě, a navíc v operním prostředí?
Byla jsem nevinná dívka, netušila jsem, jak to chodí ve světě obecně, natož v tom operním. Vyrostla jsem téměř v misii, moji rodiče totiž pečovali o lidi bez domova. Oči se mi otevřely až v Nice, kde jsem dostala první angažmá. Evropa mi dala šance mnohem dříve než Amerika. Snažila jsem se tedy přežít - no a také si užít.
Z vašeho repertoáru trochu vybočuje Bizetova Carmen. Jak se vám hraje, když nepřipomínáte ďábelskou femme fatale, postrach všech mužů?
Je vidět, že mne neznáte. Na druhou stranu si myslím, že Carmen není vulgární žena, která drží sukni v zubech, to by se do ní přece Don José nezamiloval. Taková žena musela být rafinovanější, musela mu šeptat do ucha ty správné věci.
Hrála jste v nějaké správně "ulítlé" inscenaci?
Já dokonce dělala striptýz, i když ne úplný. Nebylo to ale v Carmen, nýbrž v Rossiniho Italce v Alžíru, kterou režíroval skvělý Dario Fo. Měl spoustu bláznivých nápadů a v jedné scéně, zrovna když zpívám náročnou árii, chtěl, abych si svlékla punčochu. Zdálo se mi, že ohnutá nedokážu dýchat, ale nakonec to šlo a byl to úspěch.
Prý máte koníčka zcela odlišného od vaší profese?
Odmalička mne fascinuje astronomie. Jako holčička jsem sledovala přistání lidí na Měsíci a rozhodla jsem se, že budu astronautkou. Záliba mi vydržela. Dokonce mám doma perfektní teleskop, jezdím na srazy podobně nadšených fanoušků, kdy celou noc pozorujeme hvězdy. Pokud by nějaká operní pěvkyně letěla do vesmíru, měla bych to být já.
Splnilo se vám aspoň částečně přání, když jste letos zpívala na slavnosti, kterou ve Washingtonu pořádala NASA k 35. výročí přistání lidí na Měsíci?
Byla jsem přešťastná. Setkala jsem se s Neilem Armstrongem a dalšími našimi astronauty. Měla jsem před nimi zpívat píseň America Beautiful a byla jsem tak nervózní, že jsem si text raději napsala na ruku.
Často o sobě říkáte, že nejste typ divy, protože neděláte skandály, jste šťastně vdaná, neodříkáte představení. Ale ráda se fotografujete s vaší fenkou, která vás skoro všude provází. Takže přece jen trochu póza divy, ne?
Kdepak, Žofka je prostě kamarádka. Škoda, že do Prahy nemohla přijet. Letecké společnosti mají teď přísná pravidla. Momentálně se o ni stará manžel, to víte, je to primadona.
Vystupovala snad i na jevišti?
V Paříži, Los Angeles, San Francisku, Ženevě, a dokonce i v Metropolitní opeře zpívala nebo štěkala, zkrátka představovala psa doktora Bartola v Lazebníku sevillském.
 Americká mezzosopranistka Jennifer Larmore (22. listopadu 2004) |
