Věnujete se jen dokumentu, ale dost lidí dává přednost hranému filmu.Napadlo vás oslovit i je hraným příběhem o holocaustu?
Ne, nikdy.
A proč?
Viděla jste někdy Šoa?
Ano, viděla. Ale ptám se za ty, kteří tu možnost či chuť neměli.
Pak byste měla vědět, že Šoa není dokument. Aspoň já jsem tohle označení vždycky odmítal. Není to ani hraný film. Vymyká se jakékoli kategorizaci, nezaznamenává jen realitu, ale sám ji vytváří. Jestliže platí, že film je sedmým druhem umění, pak Šoa je osmým uměním. Mnoho lidí ve Francii to říkalo. A pokud jde o diváky, Šoa vidělo 70 milionů lidí, od Japonska přes Nový Zéland po Afriku, často takév televizi, ve dvou večerech v hlavním vysílacím čase. Možná jich není tolik jako diváků Spielbergova filmu Schindlerův seznam, ale Šoa žije dál, šíří se jako pramen.
Zmínil jste režiéra Stevena Spielberga.Jaký máte vztah k jeho nadaci, která také natáčí ve světě výpovědi svědků holocaustu?
Nezajímá mě. Nespolupracuji s nimi. Proč bych měl?
Ale vždyť dělají podobnou práci. Vnímáte to jako konkurenci?
Spielberg pro mě není žádná konkurence - prostě tu nevidím žádnou souvislost. Šoa představuje zvláštní skupinu, hrstku vzácných lidí rozptýlených po celém světě, kteří se nacházeli v poslední fázi vyhlazování, na samém konci řetězce smrti. Všichni měli zemřít, jen vyhráli jakousi podivnou soutěž o život, v níž měli štěstí a odvahu. Neříkal bych jim přeživší - spíše ti, kdo se vrátili z druhé strany, ze zápraží krematoria. Šoa není film o přežití, ale o radikálnosti smrti v plynových komorách. Ti lidé nelíčí osobní příběh, neříkají Já, nýbrž My. Jsou mluvčími národa, jsou mluvčími mrtvých. To je Šoa.
Dobrá, ale co tedy podle vás dělá Spielbergova nadace?
Spielberg se stará o normální, běžně deportovanévězně, co se na konci řetězce neocitli. Nemůže nikdy říci to, co je řečeno v Šoa. Já jsem těm shromážděným tisícům kilometrů filmu navíc dal formu, je to dílo samo o sobě. Kdežto Spielberg jen sbírá a hromadí věci, kterése opakují. To může mít smysl jen pro ty rodiny. A to mi vadí. Proč se na to vůbec ptáte?
Protože mě to zajímá.
To je škoda, že vás to zajímá.
Okřiknete mě znovu, když se vás zeptám na něco jiného, než je Šoa? Vy jste prý spolupracoval s Jeanem-Paulem Sartrem...
Ano, od roku 1952, dnes jsem šéfredaktorem jeho časopisu Moderní doba. Byl to velký přítel, velký filozof, velký básník. Co víc o něm ještě chcete slyšet?
Jestli by sdílel vaše názory, kdyby tu teď s námi seděl.
Sartre by se mnou určitě souhlasil. Vždyť Simone de Beauvoirová byla první, kdo psal o Šoa, a vysvětlila, že jde o mistrovskédílo.
Stále se k němu vracíte. Můžete Šoa vy sám vůbec někdy překonat?
Ne. Myslím, že ne. Ale takovou otázku si nikdy nekladu. Každý svůj projekt se snažím dělat co nejlépe. Užívám stejnou metodu, stejnou techniku. A myslím, že i méostatní filmy jsou pěknéa velmi silné.
Ne, nikdy.
A proč?
Viděla jste někdy Šoa?
Ano, viděla. Ale ptám se za ty, kteří tu možnost či chuť neměli.
Pak byste měla vědět, že Šoa není dokument. Aspoň já jsem tohle označení vždycky odmítal. Není to ani hraný film. Vymyká se jakékoli kategorizaci, nezaznamenává jen realitu, ale sám ji vytváří. Jestliže platí, že film je sedmým druhem umění, pak Šoa je osmým uměním. Mnoho lidí ve Francii to říkalo. A pokud jde o diváky, Šoa vidělo 70 milionů lidí, od Japonska přes Nový Zéland po Afriku, často takév televizi, ve dvou večerech v hlavním vysílacím čase. Možná jich není tolik jako diváků Spielbergova filmu Schindlerův seznam, ale Šoa žije dál, šíří se jako pramen.
Zmínil jste režiéra Stevena Spielberga.Jaký máte vztah k jeho nadaci, která také natáčí ve světě výpovědi svědků holocaustu?
Nezajímá mě. Nespolupracuji s nimi. Proč bych měl?
Ale vždyť dělají podobnou práci. Vnímáte to jako konkurenci?
Spielberg pro mě není žádná konkurence - prostě tu nevidím žádnou souvislost. Šoa představuje zvláštní skupinu, hrstku vzácných lidí rozptýlených po celém světě, kteří se nacházeli v poslední fázi vyhlazování, na samém konci řetězce smrti. Všichni měli zemřít, jen vyhráli jakousi podivnou soutěž o život, v níž měli štěstí a odvahu. Neříkal bych jim přeživší - spíše ti, kdo se vrátili z druhé strany, ze zápraží krematoria. Šoa není film o přežití, ale o radikálnosti smrti v plynových komorách. Ti lidé nelíčí osobní příběh, neříkají Já, nýbrž My. Jsou mluvčími národa, jsou mluvčími mrtvých. To je Šoa.
Dobrá, ale co tedy podle vás dělá Spielbergova nadace?
Spielberg se stará o normální, běžně deportovanévězně, co se na konci řetězce neocitli. Nemůže nikdy říci to, co je řečeno v Šoa. Já jsem těm shromážděným tisícům kilometrů filmu navíc dal formu, je to dílo samo o sobě. Kdežto Spielberg jen sbírá a hromadí věci, kterése opakují. To může mít smysl jen pro ty rodiny. A to mi vadí. Proč se na to vůbec ptáte?
Protože mě to zajímá.
To je škoda, že vás to zajímá.
Okřiknete mě znovu, když se vás zeptám na něco jiného, než je Šoa? Vy jste prý spolupracoval s Jeanem-Paulem Sartrem...
Ano, od roku 1952, dnes jsem šéfredaktorem jeho časopisu Moderní doba. Byl to velký přítel, velký filozof, velký básník. Co víc o něm ještě chcete slyšet?
Jestli by sdílel vaše názory, kdyby tu teď s námi seděl.
Sartre by se mnou určitě souhlasil. Vždyť Simone de Beauvoirová byla první, kdo psal o Šoa, a vysvětlila, že jde o mistrovskédílo.
Stále se k němu vracíte. Můžete Šoa vy sám vůbec někdy překonat?
Ne. Myslím, že ne. Ale takovou otázku si nikdy nekladu. Každý svůj projekt se snažím dělat co nejlépe. Užívám stejnou metodu, stejnou techniku. A myslím, že i méostatní filmy jsou pěknéa velmi silné.
|
Claude Lanzmann |
| Francouzský spisovatel zahájil dráhu režiséra roku 1973 filmem Proč Izrael? Rok nato začal pracovat na Šoa, devítiapůlhodinovém díle o holocaustu složeném ze svědectví těch, kdo přežili koncentrační tábory, jejich katů a pomahačů. Po premiéře v roce 1985 získalo ceny na řadě festivalů. V roce 1994 natočil film o bojovnosti izraelského národa Tsahal, roku 1997 následoval Návštěvník z říše živých, rozhovor se zástupcem Červeného kříže, který navštívil osvětimský koncentrák a popsal jej kladně. Nejnovějším Lanzmannovým dílem je loňský dokument Sobibor, 14. října 1943 v 16 hodin, což je místo, datum a čas jediného úspěšného povstání vězňů v nacistických lágrech. |
 Francouzský spisovatel a režisér Claude Lanzmann. |
 Francouzský spisovatel a režisér Claude Lanzmann. |
