Král nekrál, nejmladší ze zmiňovaných her, je ve srovnání s nimi i textem nejslabším, vlastně jen anekdotickou hříčkou rozepsanou do rozměru celovečerní komedie. Ačkoli stejně jako Fordova hra pracuje s motivem incestu, děje se tak v poloze nevážné i nezávazné - ve finále se dozvíme, že vše je trochu jinak. Režisér spolu s herci přistupovali k textu jako k výchozímu, inspirativnímu materiálu, který vlastní kreativností teprve povýší na zábavné, herecké divadlo.
Ne že by v inscenaci panovala nouze o scénografické a herecké nápady, jenomže bez onoho zázemí složitějších charakterů postav, či alespoň zajímavých lidských typů působí veškerá invence jako vaření z čisté vody. Důsledkem špatného dramaturgického odhadu vtrhává na scénu Činoherního klubu zde nevídaný jev: herecký manýrismus. Tomáš Pavelka v hlavní úloze, ale i Kamil Halbich, Ivan Řezáč či Michal Dlouhý, ti všichni hrají zcela zaměnitelně, podle jediné šablony. Absenci vrstevnatého charakteru dohánějí bravurním střídáním několika hereckých poloh. Jemná parodie romantického patosu, vzápětí zcizující civilismus intonací z dnešní ulice, následuje expresivní výraz a rychlý, ironický střih zpátky do patosu či infantilního sentimentu. A tak pořád dokolečka - čím hbitěji, tím lépe. Jediná, kdo se trochu zdráhá točit tímto exhibujícím kolovrátkem, je Petra Špalková. Na druhou stranu je tím zřetelně vidět, že v této komedii vlastně opravdu není co a o čem hrát.
