Langmajer touží po filmu i smíchu

  • 1
V horské komedii Snowboarďáci, která má ve středu premiéru, hraje Jiří Langmajer správce chaty válčícího se dvěma šestnáctiletými kluky. Jejich vrstevníci, studenti z Chebska, jej shodou náhod zpovídali těsně před tímto rozhovorem.

* Jací byli tihle zástupci "snowboarďácké" generace?
Skvělí. Bylo znát, že nejsou z Prahy, kluci přišli v saku, holky v šatech, nechovali se jako burani, vážili si té příležitosti. Přestože mi nabourala režim dne, naprosto té hodiny nelituju.

* Nestyděli se mluvit, dávali vám otázky?
To já se styděl - z obavy, abych neříkal pitomosti. A ptali se, bylo by přece škoda mlčet, když v jediný den měli na besedě sportovce, herce, zpěváky... po mně šel na řadu Karel Gott. Mají úžasného kantora, který pro ně takový program zařídí.

* Když jste točil Snowboarďáky, nebál jste se, že mladí budou neškolení? Necítil jste nutkání jim radit nebo křivdu, že na rozdíl od vás ještě nic nedokázali a už točí?
Spíš jsem měl strach, abych já před nimi nevypadal jako pitomec a abych jim to nepokazil. Nemám profesorské sklony, poradím, jen když se mě někdo zeptá, a i tak se červenám. Navíc s Ester Geislerovou jsem už pracoval, je neobyčejně charizmatická, ať hraje, nebo maluje, můžete na ní oči nechat, prostě samorost. Lucii Vondráčkovou zase znám z natáčení filmu Post coitum, prostě se tam sešly šikovné mladé holky, taky kluci byli vybraní výborně. A šanci jim opravdu nezávidím, naopak přeju. Byl jsem šťastný, protože s mladými moc často nedělám.

* Ani komediální role nedostáváte často, přitom vám sedí a zjevně vás i těší. Proč vás míjejí?
Nevím, netuším. Ale máte pravdu, vždyť právě proto jsme si s přáteli udělali vlastní soubor a objeli už půl republiky - abych slyšel smích. To je velké osvěžení. Já to o sobě vím, pár lidí to o mně ví, ale komedii se mnou zkoušejí jen mladí režiséři. Saša Gedeon v Návratu idiota a teď Karel Janák ve Snowboarďácích.

* Janákovi říkají "velké dítě". Může mít ve vašich očích takový režisér autoritu?
Gedeon je taky velké dítě, a jak to má v hlavě srovnané! Totéž platí o Janákovi, hned bych si to s ním zopakoval. Nadto ve Špindlerově Mlýně, kde se točilo, jsem jako doma, jezdím tam každou zimu se ženou a s dcerami. Se Snowboarďáky to byl výlet bez závazků, jen už jsem nedokázal s mladými celou noc řádit a v sedm stát před kamerou. Strčit ráno hlavu do sněhu byla úleva.

* V jediném roce hrajete ve třech filmech, říkává se tomu "jde z role do role". Zkusíte to klišé vyvrátit?
Snadno. Na první z těch filmů, Post coitum, lidi nechodili. Ve Snowboarďácích mám pěknou, ale menší roli, přiživuju se na slávě mladých. Pokud jde o třetí, Milence a vrahy, kteří přijdou do kin v prosinci, pojím s nimi velké očekávání, ale nevím, jestli na ten typ filmu lidé uslyší. Z role do role bych mohl jít v divadle, jenže to bych za chvíli umřel - a hlavně vyhořel.

* Odmítat velké divadelní role je asi těžké?
A jak! Ale musím to dělat, aby mě neuštvali jako dostihového koně. Nemůžu hrát všechno jen proto, že chci. Jestliže se na tom chci taky něco naučit, potřebuju sílu a čas, jinak by se ze mě stal šmírák.

* Tenoři zpívají na stadionech s vírou, že tak přivedou lidi do opery. Věříte, že fanoušky Snowboarďáků podobně přilákáte třeba na vaše představení Oidipa vladaře?
To bych si v životě nespojil. Kéž by tomu tak bylo. Ale určitě nezlákám ty výpravy, které do sobotních nákupů v supermarketech zahrnou i kino a večer koukají na zábavu Novy. Možná naopak ti, kdo byli u nás v Divadle pod Palmovkou třeba pětkrát, půjdou teď i na Snowboarďáky. To bych byl nejšťastnější.

* Proč?
Já se nechtě považuju spíš za divadelního herce, a přitom bych si tak hrozně přál kolem čtyřicítky víc šancí ve filmu, právě s mladými bych se moc rád nechal oplodnit úplně novou krví. To jsem mimochodem vykládal i na té besedě a výrazu oplodnit se děti smály. Nestěžuju si, nemám na co. Ale toužím po tom.

,