Koncert démonického kvarteta se mohl také pyšnit jedním prvenstvím - Hradiště poprvé hostilo vystoupení takových rozměrů pod širým nebem. Legenda Laibach se nedělí táhla jako červená linka již od rána.
Hned dopoledne mohli jejich příznivci zamířit do kina Mír. Snímek Proroctví ohně, který je svérázným dokumentem o skupině i spřízněných sdruženích výtvarníků Irwing a divadelníků Scipion Nasice Sisters Theatre a jejich organizaci a estetickém hnutí NSK (Neue Slowenische Kunst), kino naplnil. Sál se však v pár minutách opět vyprázdnil, jelikož pořadatelé nevěděli, jestli snímek vůbec "rozchodí".
Promítat se tak začalo v poloprázdném sále, chvíli nejel simultánní překlad a angličtinou nevládnoucí jedinci z filmu příliš neměli. Nakonec se neodehrála ani propagovaná beseda se samotnou skupinou, na kterou určitě mířilo mnoho diváků. Že Hradiště čeká monstr akce, se projevilo až po čtrnácté hodině, kdy hlídací služba zatarasila celé náměstí s již postaveným pódiem a neprošla tudy ani myš, a to až do začátku koncertu.
Obcházení celého areálu nerozčilovalo ani tolik samotné účastníky filmové školy, jako místní. "Večer tady hrají nějací idioti, musíte to celý obejít, náměstí je obšacovaný," rozkřikoval se mírně podnapilý starší muž při dotazu na cestu ke Klubu kultury, kde se daly vstupenky na večerní koncert zakoupit. Další žena se pak podivila nad opilými mladíky s nápisy skupiny na tričku a jejich výkřiky: "Tak jsme tady!"
Vystoupení Laibachu řešili pořadatelé a město již několik měsíců předem - kromě rušení nočního klidu se místní zastupitelé také obávali samotné produkce, kterou mnozí považují za fašistickou. Že tomu tak není, zjistil každý, kdo prošel městem - po holých lebkách ani památka, na koncertě samotném pak zahlédl spíše hlavy s dredy. Do půl desáté, kdy šou začala, ožívalo náměstí zvukovými a světelnými zkouškami.
Už před devátou hodinou však byly všechny vstupy k scéně obsypané fanoušky či zvědavci, kteří nebyli ochotni vydat tři sta padesát korun za vstupenky, které se prodávaly až do poslední chvíle. Ti šťastnější pak pomalu začínali plnit improvizované hlediště. Těsně před půl desátou temné pódium osvítily pruhy světla, hudba zesílila, na zadním plátně se objevil rotující znak Laibachu. Náměstím se rozlehl křik fanoušků, který pak ještě značně zesílil, když do světel vstoupila slovinská čtveřice a spustila svou verzi někdejšího hitu švédských Europe It´ s The Final Countdown.
Přestože skupina připravuje po delší odmlce novou desku, která by měla být založena zejména na drum´n´bassovém rytmu, posluchače v Uherském Hradišti zahltila osvědčenými hity. Což dav spokojeně kvitoval. Čtyřtisícové publikum však nebouřilo tak, jak si leckdo představoval a takzvaných "hrozičů" se ani v předních řadách moc nenašlo. Polonahý frontman skupiny Milan Frazs koženou přilbicí na hlavě se snažil ze všech sil, ať pomocí svého jedinečného projevu či typickou gestikulací. Stejného zvednutí rukou však u publika docílil jen u pár nadšených jedinců. Většina davu se pohupovala v rytmu.
"Využil jsem možnosti, že lístek na Laibach jsem měl jako účastník školy levnější. Jinak bych sem asi nešel," vysvětloval možný chlad publika jednadvacetiletý mladík. Opravdoví fanoušci skupiny však byli nadšeni. "Zažil jsem i lepší koncert, ale bylo to fajn. Jen světla mi přišla ke konci slabší," zhodnotil koncert třiadvacetiletý Martin Lažnovský. Po hodině a půl skončil Laibach koncert coververzí skladby Life Is Life, které předcházely hlavně hity z alb Jesus Christ Superstar či NATO.
Jedinou předzvěstí nové desky pak byla poslední věc, která za plných světel a videoprojekce, ovšem již bez samotných hudebníků, zazněla náměstím - jungle remix jedné z hitovek. Vytrvalci ještě postávali pod pódiem a snažili se Laibach vyvolat zpět, ovšem bez úspěchu. Po půl dvanácté už o tom, že by centrem zněla opravdu tvrdá muzika, nebylo jediné známky.
Hned dopoledne mohli jejich příznivci zamířit do kina Mír. Snímek Proroctví ohně, který je svérázným dokumentem o skupině i spřízněných sdruženích výtvarníků Irwing a divadelníků Scipion Nasice Sisters Theatre a jejich organizaci a estetickém hnutí NSK (Neue Slowenische Kunst), kino naplnil. Sál se však v pár minutách opět vyprázdnil, jelikož pořadatelé nevěděli, jestli snímek vůbec "rozchodí".
Promítat se tak začalo v poloprázdném sále, chvíli nejel simultánní překlad a angličtinou nevládnoucí jedinci z filmu příliš neměli. Nakonec se neodehrála ani propagovaná beseda se samotnou skupinou, na kterou určitě mířilo mnoho diváků. Že Hradiště čeká monstr akce, se projevilo až po čtrnácté hodině, kdy hlídací služba zatarasila celé náměstí s již postaveným pódiem a neprošla tudy ani myš, a to až do začátku koncertu.
Obcházení celého areálu nerozčilovalo ani tolik samotné účastníky filmové školy, jako místní. "Večer tady hrají nějací idioti, musíte to celý obejít, náměstí je obšacovaný," rozkřikoval se mírně podnapilý starší muž při dotazu na cestu ke Klubu kultury, kde se daly vstupenky na večerní koncert zakoupit. Další žena se pak podivila nad opilými mladíky s nápisy skupiny na tričku a jejich výkřiky: "Tak jsme tady!"
Vystoupení Laibachu řešili pořadatelé a město již několik měsíců předem - kromě rušení nočního klidu se místní zastupitelé také obávali samotné produkce, kterou mnozí považují za fašistickou. Že tomu tak není, zjistil každý, kdo prošel městem - po holých lebkách ani památka, na koncertě samotném pak zahlédl spíše hlavy s dredy. Do půl desáté, kdy šou začala, ožívalo náměstí zvukovými a světelnými zkouškami.
Už před devátou hodinou však byly všechny vstupy k scéně obsypané fanoušky či zvědavci, kteří nebyli ochotni vydat tři sta padesát korun za vstupenky, které se prodávaly až do poslední chvíle. Ti šťastnější pak pomalu začínali plnit improvizované hlediště. Těsně před půl desátou temné pódium osvítily pruhy světla, hudba zesílila, na zadním plátně se objevil rotující znak Laibachu. Náměstím se rozlehl křik fanoušků, který pak ještě značně zesílil, když do světel vstoupila slovinská čtveřice a spustila svou verzi někdejšího hitu švédských Europe It´ s The Final Countdown.
Přestože skupina připravuje po delší odmlce novou desku, která by měla být založena zejména na drum´n´bassovém rytmu, posluchače v Uherském Hradišti zahltila osvědčenými hity. Což dav spokojeně kvitoval. Čtyřtisícové publikum však nebouřilo tak, jak si leckdo představoval a takzvaných "hrozičů" se ani v předních řadách moc nenašlo. Polonahý frontman skupiny Milan Frazs koženou přilbicí na hlavě se snažil ze všech sil, ať pomocí svého jedinečného projevu či typickou gestikulací. Stejného zvednutí rukou však u publika docílil jen u pár nadšených jedinců. Většina davu se pohupovala v rytmu.
"Využil jsem možnosti, že lístek na Laibach jsem měl jako účastník školy levnější. Jinak bych sem asi nešel," vysvětloval možný chlad publika jednadvacetiletý mladík. Opravdoví fanoušci skupiny však byli nadšeni. "Zažil jsem i lepší koncert, ale bylo to fajn. Jen světla mi přišla ke konci slabší," zhodnotil koncert třiadvacetiletý Martin Lažnovský. Po hodině a půl skončil Laibach koncert coververzí skladby Life Is Life, které předcházely hlavně hity z alb Jesus Christ Superstar či NATO.
Jedinou předzvěstí nové desky pak byla poslední věc, která za plných světel a videoprojekce, ovšem již bez samotných hudebníků, zazněla náměstím - jungle remix jedné z hitovek. Vytrvalci ještě postávali pod pódiem a snažili se Laibach vyvolat zpět, ovšem bez úspěchu. Po půl dvanácté už o tom, že by centrem zněla opravdu tvrdá muzika, nebylo jediné známky.
