Češi jsou vynikající, říká Deczi
O českém publiku obvykle nešetřívá slovy chvály. "Zažívám návraty a je to skvělý pocit. V Americe většinou hrajeme v malých klubech, ale nikdy v tak velkých sálech jako v Česku. Tam se velké kluby neuživí, mají velké nájmy a o prostory na Manhattanu je hrozná tlačenice. Rád vystupuju v New Jersey, v Kentucky, občas zajedu na Floridu, ale spíš se zdržuju kolem New Yorku," vypráví dvaašedesátiletý rodák ze slovenského Bernolákova.
Na česká pódia nyní Decziho jazzová "buňka" míří opět v pozměněné sestavě. Trumpetistu doplňuje stejně jako loni baskytarista a skladatel Steve Clark, klávesista Ar Tku, namísto Jouseppe Putciho ovšem za bicí usedne Vajco Deczi.
Máte v USA stejný repertoár jako při turné po Evropě?
Hraju všechno. Různě. Občas v kostele, chodím si zahrát do jednoho funky bandu, dělám i duo s kytaristou. S ním vystupuju v jednom klubu na 3. Avenue, kde se to hrozně líbí. Lidé jsou už nažraní rámusu, který je v New Yorku příšerný, takže u akustické kytary a u trumpety s dusítkem si odpočinou.
Cítíte rozdíl mezi evropským a americkým publikem?
V Americe je to různé. Tam je velkým oceněním, když někde hraješ a nikdo tě nezná, pak najednou za tebou někdo přijde a říká: Jak se jmenuješ, líbí se mi, co hraješ. Jsou tam i velké hvězdy, které - třeba jsou nakoksované - už nehrají tak, jak hrávaly, a nikdo je neposlouchá. Lidi jdou pryč. Prostě berou, jestli je muzika dobrá, nebo ne. Třeba neznámí Brazilci hrají skvěle a klub mají narvaný.
Pustil jste se i do skládání vážné hudby, jak jste daleko s těmito kompozicemi?
Mám nějaké věci napsané, ale zatím to nemůžu udělat, stojí to všechno moc peněz. Problém je sehnat muzikanty a zaplatit je.
Nelitujete někdy, že jste se dal na jazz?
Ne. Vždyť poslouchám i klasickou muziku, Sibelia, Ravela, Debussyho, Bartóka. Tu starou, Mozarta a tak, už moc ne. Obdivuju klasické hráče, vážnou hudbu jsem nikdy nehrál tak, jako třeba Zdeněk Pulec a Mirek Kejman. To, co teď píšu, to bude sólová trumpeta a symfonický orchestr. Aby to nebyl, jak se kdysi psávalo, jazz pomíchaný s klasikou. Měla by to být normální vážná hudba, ale v mém stylu.
Říká se, že jazz je spousta muziky za málo peněz...
Na penězích mi nikdy nezáleželo. Nezajímaly mě. Hlad nemám, nahý nejsem, mám auto i nahrávací studio. Nestěžuju si. Vedu celkem dobrý život.
Vydáváte si desky ve vlastním nákladu. Proč?
Něco točíme u mě, něco u našeho baskytaristy Stevea Clarka, a když je to hotovo, vydáme si tisíc kusů. Když to prodáme, hledáme velkého vydavatele, co by to koupil. Natočili jsme už deset cédéček a čtyři už jsou prodané. Nahrávání je drahé, velké studio by stálo dvacet tisíc dolarů, aby byla deska dobrá. Album jde natočit i živě za dvě hodiny, ale to většinou nestojí za nic. Proto živím vlastní studio, aby byl na všechno čas.
Svoje desky prodáváte velmi levně...
Já myslím, že to není levné. Dvě stě korun je dost peněz. Chci, aby si je mohli koupit i študáci.
Proč jste změnil sestavu newyorské Celluly?
Musí se to občas změnit. Mám teď pianistu, amerického indiána Ar Tkua, s ním jsem hrál už před pěti lety. Byl dlouho v San Francisku a teď se vrátil zpátky do kapely. Je to jeden z nejlepších hráčů, jakého jsem kdy vůbec měl. Nový bubeník, taky kluk z New Yorku, zase hraje výborně latiny.
Jaký jste kapelník?
Myslím, že nejsem despota. Ale jak říkal jeden dědek, každý kapelník je blbec, takže teď jsem blbec já.
Co posloucháte a co vás ovlivňuje?
Poslouchám hodně a skoro všechno. Moc nevyhledávám staré rokenroly, to je nuda, jedno tempo. Ale líbí se mi latina, Brazilci, Kubánci i Portorikánci. Portorikánská muzika je totiž jiná v Portoriku a jiná v New Yorku. Naše nová deska je právě tak trochu do latiny. Jsou na ní rytmy a la Mosambik a Jamajka. Poslouchám různé stanice, vždycky se z nich něco naučím. I rap, tam jsou občas skvělé rytmy.
Jste v Americe sedmnáct let. Nechybí vám tam něco z Čech?
Žiju tam už dlouho, mám tam kamarády, našel jsem ty správné lidi, jako tehdy tady. A když v Čechách potkám staré přátele, je to bezvadné. Dneska už to je jednoduché, sednu na letadlo a za osm hodin jsem tady.
Hrajete v USA i pro krajany a emigranty?
Jednou za rok hraju na tancovačce polky a valčíky pro emigranty z osmašedesátého roku s kamarádem z Bratislavy. On mi vždycky říká: Laco, pojď, zahrajeme si Satin Doll. Já jen kroutím hlavou: Podívej se na ty ksichty, jen jeden je z Prahy. Tak hrajeme celou noc až do rána polky.
Kolují o vás až neuvěřitelné historky. Je to všechno pravda?
Nevím, kdo a co o mně vypráví, ale snad ano. Nedávno jsem měl celkem dobrý zážitek, když Gott zpíval v Carnegie Hall. Samozřejmě, že tam byli jen Rusové, Češi, Němci a pár Poláků. Po koncertě jsem se s ním bavil a on se mě ptal: Laco, co teď budeš dělat? Jedu na turné po Evropě. A on mi na to řekl: Jeď opatrně. Říkal jsem si, jaký je to bezvadný člověk, že za tu radu vůbec nic nechtěl.
