Prostě se stal součástí našeho pomyslného literárního panteonu, a jako obligátní součást školských čítanek se tak často až zajídá a oč více se o něm mluví před tabulí, tím méně se čte.
Prostějovské divadlo Hromadná procházka ve své inscenaci Máje až skoro pamfleticky karikuje celou řadu těchto mystifikačních nánosů - od nesmyslného kantorského memorování a drilu přes vlastenskou pseudopatetickou romantickou deklamaci až k falešným srdce a kulisy rvoucím výlevům naivně nadsazené teatralizace.
Hlavní úhel pohledu napovídá podtitul inscenace - Hanácké úpění. Obvyklé romantické přírodní kulisy Máje jsou tak nahrazeny žírnou rovinou, resp. prolnutím školních škamen s pragmatickými reáliemi venkovské každodennosti. Kaceřovaný žáček Hynek kolovrátkově střídavě memoruje text a usíná, jeho učitel, jinak ovšem "Dějotvůrce", pak rozehrává s pomocí selských rekvizit - trakaře, necek, putny, lucerny a hromádky sena, ale také čerstvě uťaté vepřové hlavy a naturalistického čtvrcení kuřat - jakýsi skoro kramářsky dryáčnický příběh do hanáckých krojů přioděných Viléma, Jarmily a Hynka.
Ti spíše než hrají, figurují coby loutky v rukou zmíněného peda- a demagogického hybatele. Divák je jeho "režií" jistě permanentně zaskakován: řetězy harašící Vilém své verše existenciální úzkosti vykřikuje a šeptá skulinou ve tvaru kříže vyřezanou v neckách, slavná pasáž o "zemi milované" je z něho vytloukána rytmickými údery cepu přes naducanou venkovskou duchnu, místo kolem je lámán na trakaři apod.
Finále pak obstará skoro kanibalská scéna: těhotná Jarmila si nožem rozpáře život a do ošatky vypadlá hrouda těsta se v mžiku promění v poctivě propečený bochník, z něhož se po rituálním rozlomení sype sůl... Celé dění tohoto jakéhosi perfidního cyklu od "zrna po chléb" pak občas provází svou hrou krojovaný "hóslátor".
Inscenace je tak trochu "one man show" P. P. Procházky: scénář, osvětlení a režie (společně s dramaturgyní E. Petlákovou) jsou jeho dílem, ale zrovna tak i dominuje herecky coby onen podivně paskřivý Dějotvůrce. Přesným dávkováním mystifikace zaujme i Jarmila H. Varadzinové, F. Mitáš v roli Viléma tuto výrazovou míru ještě poněkud hledá. Představení má vcelku svižný rytmus a čitelnou, mnohdy však až příliš paušální ironii a sarkasmus, vytěsňující jakékoliv protikladné polohy.
Divák, který očekává pietní nebo klasický přístup k Máchovu textu, musí tak být nutně konsternován a šokován, kdo přistoupí na tuto drasticky blasfemickou hru se naopak s nadhledem více nebo méně baví. Jaký je ovšem smysl celého tohoto obrazoboreckého scénického třeštění? Určitě jej nelze hledat v samotném textu, ale spíše v jeho provokující jevištní stylizaci a mystifikaci, kterou autoři inscenace zdůvodňují údajnou Máchovou zálibou "v popisech morbidity a krutosti", a která sarkastickou nadsázkou útočí na falešné a pokrytecké stereotypy nejen v školsky zploštělém traktování Máje, ale jeho prostřednictvím proti zupácky primitivní necitlivosti všeho druhu.
Nelze se ubránit dojmu, že vlastním smyslem inscenace je i bilance sice krátké, ale jistě nelehké a na podobné nepochopení občas doplácející historie souboru. Napovídal by tomu i fakt, že tato jeho poslední premiéra je skutečně poslední i v definitivním smyslu. Soubor totiž svou dvouletou činnost Májem v Prostějově - bohužel - končí. Ne vždy a všechno se tomuto mladému souboru dařilo, jak by chtěl, co mu ale nelze upřít: měl svůj autorský charakter i odvážný program a více hledal, než sázel na jistoty. A to není v současné konzumní zabydlenosti divadla zrovna málo. Nezbývá než doufat, že to byla zkušenost, která se neztratí a případně i zúročí. Je ovšem škoda, že už jinde.
K.H.Mácha: Máj. Hanácké úpění. - Divadlo Hromadná procházka, Prostějov, květen 2001.
