Z baletu Labutí jezero

Z baletu Labutí jezero - Praha, balet Národního divadla | foto: © 2media.cz

Labutí jezero v Národním divadle: balet, ve kterém vztahy postrádají logiku

  • 2
Balet Labutí jezero, který nově nastudovali v pražském Národním divadle, přiznává inspiraci řadou předchozích verzí příběhu. Výsledkem je efektní pelmel.

Nejviditelnější "novinkou" je pojetí postav von Rotbarta a Benna, přítele prince Siegfrieda. Čaroděj Rudovous se u choreografa Kennetha Grevea už v prvním obraze vetře do přízně královny, aby poté princi soustavně škodil.

Z baletu Labutí jezeroLogika jejich vztahu však rychle vymizí: von Rotbart nejdříve prince téměř utopí, ale zřejmě slaboduchému panovníkovi to v následujícím obraze nevadí a je schopen ho tolerovat na svém dvoře.

Nepromyšlený je i part přítele Benna, který vytrvale usiluje o lásku svého prince, jenž je však okouzlen Odettou. Naznačený milostný trojúhelník zadrhává a nekoná se v programu avizovaná katarze v podobě obětování se Benna pro prince.

Labutí jezero u Karlštejna

Dalo by se spekulovat i o časovém a lokálním zakotvení příběhu, pokud ilustrace Karlštejna v prvním obraze není jen úlitbou českému publiku. Má snad prolog u skromného hrobečku panovníka odkazovat na chudé České království?

Z baletu Labutí jezero
 
Přitom některé nápady, kdyby se rozpracovaly, mohly zajímavě podpořit dramatický spád. Zůstalo jen u pár slibných momentů (výstup von Rotbarta, Siegfrieda, Benna a Odetty v závěru 2. obrazu, který naznačuje jejich komplikované vztahy).

První premiéra se tanečně nepovedla. Sbory byly nepřesné, špatný den měl Jiří Kodym, který sváděl neúspěšný souboj s náročným partem Siegfrieda.

Z baletu Labutí jezeroVe druhé premiéře byl soubor jako vyměněný. Scény v prvním obraze najednou měly obsah, dynamiku a synchron. Nikola Márová (Odetta - Odilie) sice není typ křehké labutě, ale její propracování role i bravurní zvládnutí technických nástrah bylo obdivuhodné.

Michal Štípa má všechny předpoklady pro roli prince a jeho Siegfried tančí o něčem i v místech režijně neprobarvených. Zcela odlišně je v jednotlivých obsazeních uchopena postava von Rotbarta. U Alexandera Katsapova je herecky plastičtější – v jeho pojetí není důležitá preciznost, ale energie, která z postavy prýští. Richard Kročil staví roli úsporněji, opírá ji o svůj démonický výraz, jako by veškeré zlo bylo zakořeněno kdesi v hloubi duše.

Hodnocení MF DNES: 40 %