Marián Labuda je už čtyři roky hvězdou Letních shakespearovských slavností, hraje dvojroli ve hře Jak se vám líbí. Kromě toho ztvárnil čerstvě i roli grófa v dlouho očekávaném snímku Agnieszky Hollandové Jánošík. Spolupráci s ní si pochvaluje. A lehce se opírá do slovenské legendy a zkouší, jak moc jsou na ni Slováci hákliví. On sám to tak nebere – mluví velmi dobrou češtinou, a když dojde na politiku, nešetří ani Čechy, ani Slováky.
Jak se vám líbí hrajete na Shakespearovských slavnostech už čtyři roky. Jak se taková hra za tu dobu změní?
Ta hra je zalidněná, je v ní spousta postav. A velkou část jich hrají mladí herci, kteří byli tenkrát před čtyřmi lety ještě studenti plní energie, mladosti a elánu. Měli obrovskou chuť do práce. Za ta léta, co se hra hraje, se postavy a herci vyměnili – někdo šel na operaci, někdo porodil, ten to musel vzít za něj, ten za ni. Všichni tu hru znají zpaměti, vědí, o co jde, a role si mohou, alespoň někteří, takhle vyměňovat. Na premiéře to byla hra plná napětí, báli jsme se, jak obstojíme. S každou reprízou se hra uvolňovala, stala se místem, kde si herci mohou vyzkoušet nové fóry komedie dell’arte, vydovádět se, učit se. Je to taškařice. Bavíme jeden druhého, a tím, že se sami dobře bavíme, bavíme i publikum.
Největší odměnaMarián Labuda "Když jsem se díval do obrovského hlediště pod širým nebem na Letní shakespearovských slavnostech, divil jsem se, že se zaplní. Zaplní se vždycky." |
Vždycky, když jsem se podíval do obrovského hlediště plného prázdných židlí pod širým nebem, tak jsem se divil, že se naplní. Vždycky se naplní. To je ta největší odměna. Že po tolika letech lidi chodí. Představení je to československé, vedle sebe v něm existuje čeština a slovenština. A publikum reaguje úplně "rovnako" v Praze i v Bratislavě.
Jak se oprašuje text po roce nehraní?
Sejdeme se na dva dny na celodenní zkoušky. A kupodivu umíme i texty svých hereckých partnerů, nepotřebujeme nápovědu, napovídáme si vzájemně.
Byl jste jedním z největších odpůrců rozdělení Československa. A teď hrajete československé divadlo, hodně v Česku hostujete.
Máte pravdu, že jsem vystupoval hodně proti rozdělení republiky. Teď, po těch šestnácti letech praktického rozdělení, už snad mám i pocit, že to bylo správné rozhodnutí.
Jak to?
Vztahy mezi Čechy a Slováky nebyly nikdy tak dobré jako teď. Slováci si už nestěžují, že se všechna rozhodnutí za ně dělají v Praze, a Češi si už nestěžují, že se všechno posílá na východ na Slovensko. Výčitky skončily. Oba národy už pochopily, že za všechno dobré i za všechno špatné si mohou samy, že vinu nenese menší nebo větší soused.
V Jak se vám líbí hrajete dvojroli bratrů vévodů, jednoho hodného vyhnaného, druhého zlého. Ten bratra vyhnal, aby získal trůn. Jak tohle pojetí vzniklo?
To je už koncepce maďarské režisérky Enikő Eszenyi, která tuhle hru poprvé inscenovala v Národním divadle v Bratislavě. Byl jsem v ní obsazený stejně a režisér Emil Horváth se inspiroval. Je to zajímavá poloha. Pro herce přitažlivá hlavně tím, že kromě kladného charakteru jednoho vévody si může zahrát i toho záporného zloducha. Nevím, čím to je, ale zloduši se na jevišti vždycky hrají tak nějak lépe.
V čem je tohle provedení pro herce náročné?
Musíte si často převlékat kostým.
V Jak se vám líbí hrajete se svým synem Mariánem Labudou mladším. A není to vaše jediné účinkování pospolu, hráli jste i v Záhradě či v Králi Ubu. Je to náhoda? Nebo si vás producenti vybírají záměrně? Nebo se přimlouváte?
To ne. Když na scénu vyleze můj syn, říkají si všichni: hele, jak ten Labuda omládl. A pak zase: hele, on zas zestárl. Jak to dělá? Proto nás obsazují společně.
Jak vypadá váš duet v Shakespearovi?
Můj syn nemá vlasy. Když přichází na scénu, jsou všichni kolem nás na jevišti, máme spolu dialog. Holá hlava mého syna se stává ohništěm uprostřed jeviště, hraji si s ní, hladím ho po ní. Trochu si vytrpí, protože na jeho holou lebku kreslím mapu svého království, stává se v mých rukách rekvizitou, zeměkoulí.
Peskujete ho?
Peskuju, ale takovým tím koňským stylem.
Koňským stylem?
V jedné ruce cukr a ve druhé bič.
Sledujete českou divadelní scénu?
Hostuji v Činoherním klubu ve hře Ivanov a sem tam se stane, že se podívám na nějaké místní představení. Velmi mě zaujala Kunderova Ptákovina. Celou hru jsem musel stát, protože nebylo místo na sezení, přesto jsem to vydržel. To je nejlepší zkouška toho, že je to divadlo dobré.
Odkud můžete Labudu znátTři filmy
Král Ubu (1996)
Tři divadelní role Krejčovský salon (2003) Jak se vám líbí (2006)
|
Vesničko má středisková (1985)
Roming (2007)
Odcházení (2008)A sledujete českou politickou scénu? Říkal jste, že role Tisa i třeba Riegra v Havlově Odcházení jste se učil obzvlášť těžce, protože jazyk politiků je vám cizí. Politické dění však docela hojně komentujete.
To ano. Česko, Slovensko, Polsko i Maďarsko mají stejný problém za tu dobu, co padl komunismus. Očekávání davů na náměstích byla sice teoreticky splněna, každodenně však musí o to stejné člověk bojovat prakticky. Dennodenně musí kontrolovat politiky, koukat jim na prsty, hlídat, co dělají a jak to dělají. Politici jsou žáci a my všichni jsme jejich učitelé, kteří kontrolují, jestli mají ořezané tužky, nachystané gumy, jestli neopisují, nepodvádějí. Když vyběhnou ven ze třídy, musíme hlídat, aby nedělali venku ostudu. Řeknu vám, jak to tak vidím, žádné jedničky si nezaslouží. Všichni jsou na pětky.
Vévoda Frederick i jeho starší vyhnaný bratr byli svým způsobem také politici.
Ale Frederick i jeho bratr to měli tenkrát mnohem jednodušší. V dnešní době to mají politici těžší v tom, že cokoli řeknou, je okamžitě slyšet a vidět. I kdesi v hájence na Šumavě, internet je mocný. V Shakespearových dobách musel zprávy vozit kůň, který je o hodně pomalejší. Takže leccos bylo možné zamést pod koberec, pořádně zamaskovat, než ten kůň dojel. Ale politik tenkrát i dnes musí být jako šachový hráč. Musí vidět patnáct tahů dopředu. I dozadu – protože lidé nezapomínají, všímají si všeho, co politik udělá. Politik je skoro jako bavič v talk show.
Jak to?
Herec v talk show mluví sám za sebe, nemá scénář, automaticky používá své zlozvyky, přirozená gesta, je víc sám sebou, i když ví, že se na něj dívají tisíce očí. To stejné mají politici. Hrají role, mají pověst, charizma, ale když se ocitnou sami za sebe, mohou si to všechno zkazit. Image otce národa či spasitele se dá pokazit snadno. A vždycky se v tom davu, který politika sleduje, najde někdo, kdo vykřikne: Ha, vidíš ho, Mařenko? Teď lže!
Kromě divadla máte před sebou premiéru Jánošíka, filmu Agnieszky Hollandové, který vznikal s pauzou na shánění peněz šest let. Vzpomenete si ještě na první natáčecí den?
První natáčecí den byla vlastně noc. Bylo to u Považské Bystrice. Hraji grófa, jehož kočár přepadne Jánošík. Bylo to docela dramatické, točili jsme ve skalách, kam se do úžlabiny vešel skutečně jenom ten kočár. Dokončení filmu je spojené s loňskými Shakespearovskými slavnostmi. Dohrál jsem představení v Praze na Hradě, o půlnoci mě před Hradem čekalo auto, to mě odvezlo za Krakov, kde natáčení končilo. Zpátky jsem se vracel rychlíkem, na který za několik dnů spadl most u Studénky.
Jaké máte dojmy ze spolupráce s režisérkou?
Byla to vynikající spolupráce. Agnieszka Hollandová zkrátka umí točit. Když postaví záběr, ví přesně, jak to myslí. Nečeká na inspiraci, na osvícení, ví, co dělá. Byli jsme v dobrých rukou. Ve filmu hrají i kolegové z Varšavy, známí polští herci. Natáčeli jsme, byla pauza, jsem zvyklý, že v pauze si chodí fanoušci pro autogram. Sedím s Markem Kozlowským, přijdou lidé, já vezmu tužtičku, že se jim podepíšu. Nestáli o mě. Chtěli pana Kozlowského. Do Polska jsem zkrátka ještě nepronikl.
Jaký je váš vztah k Jánošíkovi?
Gróf Ugronovič vládne v kraji, kde Jánošík zbojničí. To on pošle Jánošíka na šibenici.
Myslela jsem, jaký vztah k Jánošíkovi jako legendě má Marián Labuda. Film má být pravdivým příběhem Jánošíka, bez třídních bojů a mýtů, kterými je ta postava obestřena. Jak to jako Slovák vnímáte?
Legenda se vždycky přizpůsobí tomu, co chce národ vidět a slyšet, jaké má představy o sobě jako o jedinečném národu. Slováci jsou pyšní na to, jak Jánošík bohatým bral a chudým dával, ale kdo už dneska ví, jestli je to pravda? U nás je to však strašně oblíbený fenomén. První Jánošík byl natočený už na začátku dvacátých let, pak ho v roce 1935 zfilmoval Martin Frič, pak v šedesátých letech Paľo Bielik. I on hrál a potom i režíroval Jánošíka. Diváci se mohou utvrzovat v tom, že Jánošík je jejich idol, a to pak půjdou nadšeně do kina. Když se na něj někdo podívá jinak, když tu legendu zpochybní, budou Slováci hřímat.
Pro Poláky je Jánošík SchwarzeneggerČtěte rozhovor s režisérkou Agnieskou Hollandovou "Je to prostě kluk, který musel mít jisté schopnosti a obrovské charizma," řekla o slovenském národním hrdinovi absolventka FAMU, jež má za film Evropa, Evropa nominaci na Oscara a Zlatý glóbus. |
V případě pohledu Hollandové budou nadšení, nebo budou hřímat?
Nu, nevím, ještě jsem to celé neviděl. Jen vím, že se někomu nemusí líbit, že Jánošíka hraje Čech. Ale to znám, tenhle problém. Měl jsem hrát ještě za komunistů v seriálu o Jiříkovi z Poděbrad. Všichni mi říkali, že jsem, jako bych mu z oka vypadl. Mí známí jezdili z Poděbrad s fotkou u sochy Jiříka z Poděbrad, tu mi ukazovali a říkali: zase jsme si postáli u tebe. Pak se vedení Československé televize shodlo na tom, že prvního českého krále nemůže hrát Slovák. V případě Jánošíka to teď naštěstí prošlo. Pro ty, kterým se to nelíbí, mám však nachystanou odpověď.
Jakou?
V české vládě jsou dva Slováci, tak se to vyrovná.
