Ministerstvo kultury chce předložit vládě novely televizních zákonů. Zákon o České televizi (a Českém rozhlasu) rodinu zase tolik netrápí, veřejnoprávní média si dávno dávají pozor na slušné až dietní výrazivo, pokud právě nemají pana prezidenta v přímém přenosu. Hrozí jim jiná kalamita, totiž změna volby členů rad, do níž by vedle poslanců mohly nově mluvit i jiné odborné či společenské organizace; navíc se zvažuje zvýšení počtu radních.
Zdravý rozum sice těžko pobere, proč by zástupce Asociace krajů, Rady seniorů či jiných spolků měl rozumět nekomerčním médiím více a mluvit do nich méně než lidé navržení politickými stranami, ale budiž. Právě tak představa, že místo nynějších patnácti členů Rady ČT se jich bude dohadovat třeba čtyřicet, je sice lehce šílená, leč váženému divákovi ukradená. To už patří k údělu manažerů ve veřejných službách, aby dokázali uličkou vševědoucích rádců elegantně vykličkovat.
Chystá se však také novela zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, která má v souladu s evropskou směrnicí upravit pravidla pro všechna, tedy i soukromá média. A jednou ze změn, které takzvaný vysílací zákon může přinést, je zavedení třetího časového pásma pro dobu od dvaceti do dvaadvaceti hodin plus labeling čili označování přístupnosti vždy na počátku daného pořadu.
Lidsky řečeno, dnešní televize musí brát v úvahu děti a mládež až do 22. hodiny, s násilím či sexem může bez obav vyrukovat až po desáté večer, kdy se očekává divák od osmnácti let výše. Nyní by se v hlavním večerním čase od osmi do deseti vysílalo pro věkovou skupinu „15+“ a piktogramy by upozorňovaly na možná úskalí pořadu. Objev století? Ale kdeže.
V zahraničí jde o běžnou praxi, v ČT s labelingem čili „nálepkováním“ pořadů již také pokusně pracují. I na dětském Déčku najdete třeba označení 8+ sdělující, že následující pořad není pro batolata. Pěkné vodítko - jenže tříleté dítě mu nerozumí a rodiče s ním vždycky nesedí, stačí jim vědomí, že na Déčku je pro dítě bezpečno.
Dobré je, že se televizím uvolní ruce, aby ze strachu před výtkami radních nemusely každou krimi zkoumat s lupou a do dabingu místo „ty parchante“ pašovat „ ty lumpíku“. Ani sebelepší zákon nezařídí, aby děti nebyly vystaveny mravní újmě, jenže z obrazovky jim hrozí daleko horší nepřítel než jadrné „do p...!“, kterého se před chvílí dopustila i jejich vlastní maminka, když jí kachna z pekáče vypadla na koberec.
Malým divákům kyne v ústrety plíživý, důsledný, nakažlivý, trvalý nevkus - a pro něj neexistuje piktogram. Sotva některá stanice dobrovolně umístí na začátek každého dílu své nekonečné telenovely varování - Pozor, riskujete poškození mozku!
Ovšem jak říkala ona moudrá lékařka, děti vydrží hodně, víc, než si myslíme. Nejvíc jim ublížíme, pokud je zavřeme do televizního ghetta plného vlídných panáčků, rozkvetlých pampelišek a básnické mluvy, načež se poprvé podívají na internet a padnou do mdlob. Pro zákony je totiž snazší přitahovat smyčku tam, kde už ji uvázaly, než na zelené louce zcela od nuly regulovat neregulovatelné.
Takže před novelou jako po novele musí vzít zákon do svých rukou jako ve westernu poslední spravedlivý - rodič.
